Page title

Rozhovor s europoslankyní Kateřinou Konečnou o evropských dohodách o volném obchodu a o tom, jak Evropská komise vlastně zachází s občanskými iniciativami a občanskou společností.

!Argument: Na svém Facebooku jste uvedla nejnovější vývoj k tzv. občanské iniciativě. Připomeňme, že se stala jedním z nástrojů celoevropského silného odporu proti Transatlantické dohodě, TTIP. Mohla byste pro náš !Argument shrnout vývoj u občanské iniciativy v tomto případě?

Kateřina Konečná: Vývoj u této evropské občanské iniciativy je bohužel zcela tragikomický a jen ukazuje na ubohý přístup Evropské komise k veřejnému mínění. „Stop TTIP“, která splňovala všechny podmínky registrace, přišla na Komisi, která ji suše oznámila, že registrace neproběhne, přičemž primární argument spočíval v tom, že evropské občanské iniciativy mají legislativu navrhovat, a nikoliv se proti nějaké vymezovat. Zástupci „Stop TTIP“ se tak obrátili na Tribunál Evropské unie, který se letos v květnu postavil proti rozhodnutí Komise. Tribunál mimo jiné rozhodl, že: „zásada demokracie, která patří mezi základní hodnoty, na nichž je Unie založena, a cíl konkrétně sledovaný evropskými občanskými iniciativami (a sice zvyšování demokratického fungování Unie tím, že každému občanovi dávají obecné právo se podílet na demokratickém životě) vyžadují takový výklad pojmu »právní akt«, který zahrnuje takové právní akty, jako je rozhodnutí zahájit jednání za účelem uzavření mezinárodní dohody (jako TTIP či CETA), jejímž cílem bezesporu je změnit unijní právní řád. Cílem, který evropská občanská iniciativa sleduje, je totiž umožnit občanům Unie podílet se ve větší míře na demokratickém životě Unie a vyvolat demokratickou diskusi, aniž jsou nuceni vyčkat přijetí právního aktu, o jehož změnu nebo upuštění od něj v konečném důsledku usilují.“ Komise tak byla na hlavu poražena, ale jelikož každé zraněné zvíře kolem sebe kope o to zoufaleji rozhodla, že provede finální akt své neuvěřitelně drzé a nedemokratické hry. Organizátorům iniciativy, kterým se za rok práce podařilo nashromáždit  3 284 289 podpisů s ledovým klidem sdělila, že tedy bude akceptovat rozhodnutí Tribunálu, ale že organizátoři musí začít sbírat podpisy znovu. Já už ani nevím, jak tohle slušně označit či definovat. Tohle je prostě arogantní výsměch jedné z nejvýznamnějších světových institucí, která je navíc nepřímo volená a neustále kritizovaná kvůli demokratickému deficitu.

 

!A.: Máte pocit, že občanská iniciativa má vůbec smysl, můžete uvést nějaký případ, kdy měla vliv na rozhodnutí Komise? 

K.K.: V tuto chvíli se spíše obávám, že evropské občanské iniciativy jsou spíše nástrojem, který budí frustraci. Tohle v EU zažíváme až příliš často. Když tyto iniciativy Lisabonská smlouva zavedla, bylo to vítáno s nadšením a nadějemi. Praxe však ukázala, že je velmi složité splnit všechny její podmínky, administrativa je velmi náročná, v určitých členských státech jsou zásadní komplikace (např. s doklady) apod. V tuto chvíli jsou oficiálně jen tři úspěšné iniciativy, které splnili všechny podmínky a nasbírali dostatečné množství podpisů. Významným problémem však je, že výsledek celé práce iniciativy v podstatě může shořet na prach jediným dokumentem Evropské komise. Komise totiž není povinna návrhy do legislativy implementovat, takže reálný výsledek práce iniciativy může být nula. To se stalo hned první úspěšné evropské občanské iniciativě – Right2Water. Komise ve své reakci na úspěch iniciativy de facto řekla, že už toho v dané věci dělá dost, a lišácky neurčitě slíbila, že se k problematice v budoucnu vrátí, na což organizátoři čekají již 5 let. Nedomnívám se, že by Komise výsledky práce iniciativy vyloženě ignorovala, avšak sama si určitě je vědoma faktu, že udělala pro realizaci programu iniciativy jen naprosté minimum.  Když se potkávám s lidmi z občanského sektoru, tak se jich často prám, jestli uvažují o využití evropských občanských iniciativ a málokdy slyším kladnou odpověď.  Navíc je pravdou, že se pracuje na legislativní revizi tohoto nástroje, takže budoucnost ukáže, jestli EU potenciál iniciativ naplní, či zcela pohřbí.

 

!A.: Vidíte šanci, že by se téma TTIP mohlo znovu vrátit do agendy? 

K.K. Pokud kormidlo americké politiky drží v rukách Donald Trump a jeho kabinet milionářů, za kterým stojí miliardáři, je možné zcela cokoliv. Víme, že Trump začíná být v otázce TTIP pod silným tlakem a já se odmítám spoléhat na to, že má silnou páteř, jelikož si to navíc nemyslím. TTIP není mrtvá a ostražitost je tedy stále na místě.

 

!A.: Jaké jsou Vaše postoje k dohodě s Kanadou, tvz. CETA? Vidíte ji jako standardní? 

K.K.: Já se hlavně domnívám, že za smlouvami typu CETA a TTIP je špatná filosofie a přístup k mezinárodnímu obchodu. Současné smlouvy totiž kladou důraz především na spolupráci v ekonomické oblasti, ale nezohledňují (nebo jen málo) lidská práva, možný negativní dopad smluv na civilní obyvatelstvo a životní prostředí, soulad smluv se zásadami udržitelného rozvoje a další problémy. Obchod neměl být účelem sám o sobě, ale měl by být naopak prostředkem k dosažení prosperity, spravedlivých pracovních podmínek a udržitelného ekonomického rozvoje a odstranění diskriminace. Při uzavírání smluv je proto nutné brát v potaz především práva zaměstnanců a zvažovat dopad smluv na jejich pracovní podmínky, nikoliv upřednostňovat zájmy velkých společností. Smlouvy by tak měly směřovat především k rozvoji společnosti a vytváření pracovních míst, zajištění přístupu k základním veřejným službám a snižování chudoby. Tento přístup by měl být samozřejmostí i vzhledem k tomu, že dle OSN a práva EU má ochrana lidských práv přednost před ekonomickými zájmy. Vyjednávání by dále mělo být transparentní tak, aby k dokumentům o jeho průběhu a k návrhům smluv měla hned od počátku přístup občanská společnost. Zajištěno musí být také schvalování smluv v jednotlivých fázích vyjednávání parlamenty členských států EU a Evropským parlamentem. Je naprosto nepřijatelné, aby uzavírání smluv mající naprosto zásadní a přímý dopad na občany členských států probíhalo za zavřenými dveřmi nejen bez přístupu občanů, ale také bez přístupu národních vlád členských států, jejichž pravomoci smlouvy v konečném důsledku omezí. O právech milionů lidí tak rozhoduje pár osob, které mají na zřeteli nikoliv zájmy občanů, ale pouze zájmy velkých nadnárodních společností. V tomto směru považuji smlouvu CETA za zcela standardní ukázku toho, jak by mezinárodní smlouvy neměly vypadat.

 

!A.: Téměř nic se neví o dohodě s Japonskem. Přitom Financial Times informovaly, že Japonsko stále trvá na arbitrážním systému ISDS. Máte jako europoslankyně bližší informace? 

K.K. Oficiální stanovisko EU takové, že „EU v rámci jednání předložila Japonsku svůj reformovaný návrh týkající se systému soudů pro investice“. Na základě mých zkušeností s TTIP a CETA se obávám, že se bude jednat o tu samou filosofii, zakrytou novým názvem. Od kolegů však vím, že se nový systém soudů pro investice Japoncům nelíbí, jelikož se nepodíleli na jeho přípravě a trvají tak na ISDS. Někteří se domnívají, že tak činí na základě nátlaku od USA, se kterým by rádi měli bilaterální smlouvu o obchodu poté, co Trump odstoupil od TPP.

Jsem poslankyně – díky vám, pro vás a s vámi.