Haló noviny , 14.4.2012 , Rubrika: Titulní strana

Při projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně tvrdili zástupci MŽP, že pokud poplatky nejsou motivační pro největší zdroje znečištění, pak je jejich zachování důležité právě pro motivaci malých a středních zdrojů znečištění, které v současné době neumíme regulovat jinými nástroji, jako jsou např. integrovaná povolení. Argumentace ministra Chalupy v Senátu většinu těchto dřívějších tvrzení zcela zpochybnila. K něčemu však ministrovo vystoupení ve výborech i na plénu Senátu dobré bylo. V plné nahotě odhalilo, o co jde vedení Ministerstva životního prostŕedí. Není to ochrana ovzduší. Jsou to pouze a jenom peníze. Peníze, kterými je potřeba za každou cenu naplnit Státní fond životního prostředí. Peníze, kterými bude pan ministr disponovat a které je možné použít prakticky na cokoliv, včetně podpory svých spojenců v řadách koalice i opozice. Nedivím se proto ani tomu, že se k nutnosti zajistit „přítok“ peněz do státního fondu přihlásil nejsilnější senátorský klub a to klub sociální demokracie. Vidina převzetí moci a s tím i převzetí kontroly nad finančními prostředky státního fondu je jistě víc než lákavá.

A co lidé dýchající znečištěné ovzduší? Ti zůstali v této ekonomicko-politické hře stranou. Ostatně jako obvykle. Pokud Poslanecká sněmovna navrhla zrušení poplatků za polétavý prach pro 4000 současných zdrojů znečištění až od roku 2022, senátorský návrh znamená zrušení poplatků pro cca 4000 současných zdrojů znečištění již od začátku příštího roku. Ve velké většině případů to přitom bude znamenat zrušení poplatků u zdrojů, které nejsou a ani v nejbližších letech nebudou limitovány žádným jiným způsobem. A v mnoha případech to bude bohužel v oblastech, které sice nejsou středem mediální pozornosti, ale znečištěné ovzduší je v nich také nezanedbatelným problémem.

Senátoři a senátorky nám prostě ukázali, že důležitější než systemový přistup k ochraně ovzduší je pro ně spokojenost současných i budoucích ministrů životního prostředí, kterým zůstane zachována možnost kasírovat nejbohatší průmyslové podniky.

žijeme ve zvláštní době. President republiky odmítá ceny, které nikdy nedostal, Národní park Šumava čelí riziku ztráty statusu, který mu nikdy nebyl udělen, a vláda, která nedokáže najít desítky miliónů korun na odstranění rizika krachu sociálnich služeb snad ve všech regionech České republiky, nemá problém vyčlenit 100 miliónů korun na likvidaci důlního díla, které je minimálně 25 let ve stále stejném stavu a nikoho bezprostředně neohrožuje. Pokud se v prvních dvou případech jedná o čistě mediální hrátky politiků a nevládních aktivistů, je případ likvidace důlního dila Žebračka ukázkou naprosto skandálního nakládání s veřejnými prostředky v režii MPO a MF.

Pan ministr Kuba se ve své odpovědi na moji písemnou interpelaci pokusil obhájit neobhajitelné. A to dokonce způsobem natolik arogantním, že si kladu otázku, zda tak činí z důvodu neznalosti problému nebo naopak z důvodu snahy vyexcelovat tento skandální připad do stavu trestních oznámení na úředníky MPO, MF a Obvodního báňského úřadu v Ostravě.

Vážený pane ministře, skutečně Vám příjde naprosto v pořádku, když se po 25 letech (zdůrazňuji 25 letech) vzbudí inspektor Obvodního báňského úřadu v Ostravě a ruku v ruce s úředníky Vašeho ministerstva a Ministerstva financí začne požadovat odstranění údajně havarijního stavu, který, byť se nijak nezměnil, 25 let havarijní nebyl? Skutečně Vám připadá normální, když stav, který trvá 25 let, musí být najednou změněn tak rychle, že nelze vypsat ani řádné výběrové řízení? Skutečně Vám, vážený pane ministře, připadá normální, když se v souvislosti s touto a s dalšími podobnými kauzami jakoby náhodou opakovaně angažuje společnost, kterou ještě nedávno vlastnil současný předseda Českého báňského úřadu?

Je mi srdečně jedno, zda se úředníci Vašeho ministerstva a Obvodního báňského úřadu v Ostravě lekli mediálního tlaku nebo zda zázračně koncem minulého roku prozřeli a přestali usilovat o realizaci této podivné zakázky. Podstatné je, že se jedná o zakázku, která vzhledem ke své zbytečnosti a také vzhledem k nestandardnímu postupu Vašich úředníků vykazuje silné rysy korupčního jednání. A skutečnost, že tento postup jako ministr české vlády obhajujete, je pro mne velmi znepokojivá.

Vaše odpověď, vážený pane ministře, mne vede pouze k jediné otázce: „Skutečně schvalujete postup Vašeho ministerstva a Obvodního báňského úřadu v této kauze?“

Závěrem bych Vám ráda sdělila malé tajemství z oboru zoologie. Věřte, prosím, že identifikovat přitomnost kolonie netopýrů či jiných druhů ze skupiny letounů v jakémkoliv území je možné bez vstupu do podzemních prostor. A věřte, že se jedná o identifikaci velmi spolehlivou, a to jak po stránce determinace druhů, tak po stránce kvantifikace jejich početnosti. Snad Vás alespoň tato skromná zoologická informace mentálně obohatila. Těším se na Vaši upřímnou odpověď.

Takový už je život. Vrána sedá k vráně a potrefená husa se většinou ozve. Možná moje články na téma „Zákon o ochraně ovzduší“ nedokázaly přesvědčit „přesvědčené“, dokázaly však donutit potrefené „husy“ z hnutí Greenpeace, aby zakejhaly. A ony zakejhaly vpravdě úsměvně. Nejenom, že jako argument vytáhly starou a z odborného hlediska dosti problematickou analýzu EEA, která je pro řešení problémů znečištění ovzduší v ČR prakticky nepoužitelná, ale dokázaly ve svých článcích jednou větou zalhát a následující větou se ze lži usvědčit.Po dobu několika měsíců, kdy se zákon v Poslanecké sněmovně projednával, se hnutí Greenpeace ani nepokusilo kontaktovat zpravodaje zákona, stejně jako se zástupci tohoto hnutí nezúčastnili seminářů pořádaných k zákonu ani jednání ve výborech Poslanecké sněmovny. Aktivita hnutí Greenpeace přišla až po přijetí zákona, kdy je přilákala pozornost médií. Jejich skutečnou motivací tedy nebylo nic jiného, než mediální kampaň. A v tomto případě navíc velmi laciná mediální kampaň.

Je mi skutečně srdečně jedno, kdo financuje hnutí Greenpeace. Ať už se jedná o utajené donátory nebo desítky tisíc „stokorunových“ přispěvatelů, jak se nás pokoušel v posledních dnech přesvědčit zástupce Greenpeace Jan Freidinger ve svých článcích. Co mi není jedno, je skutečnost, že se zástupci hnutí Greenpeace pokoušejí manipulovat veřejným míněním používáním lží a účelově zkreslených informací. A takové postupy musím zcela jednoznačně odmítnout.

Výkřiky typu „poslanci odpustili poplatky největším viníkům“ nebo „Sněmovna schválila půlmiliardový dar znečišťovatelům“ na sebe nenechaly dlouho čekat.

Mohli jsme opakovaně sledovat, jak zcela bez pochopení podstaty a účinnosti ekonomických nástrojů typu poplatků se „velmi zasvěceně“ vyjadřují do medií zástupci Hnutí Duha, Greenpeace či bývalý stínový ministr životního prostředí za ČSSD Václav Zemek. Mediální zkratky, polopravdy i plně vyvinuté lži. To vše jsme mohli slyšet i číst v souvislosti s novým zákonem o ochraně ovzduší.

Není to první případ, kdy zástupci některých ekologických organizací využívají mediální prostor pro zvýšení své vlastní „popularity“. Či spíše pseudopopularity.

Nejde jim přitom ve skutečnosti o ochranu životního prostředí. Jediné, co sledují, je využít každou minutu prostoru, kterou jim česká média poskytnou. Dobře vědí, že média jim pomáhají zvyšovat jejich vliv, na základě kterého si mohou říci o více peněz.

Ukázkou čistého populismu je vedle toho poslanec Zemek. Podstatě konkrétních ustanovení zákona sice nerozumí, ve Výboru pro životní prostředí se k nim nijak nevyjadřoval, je mu však jasné, že za dobře zvolené heslo útočící na velké průmyslové podniky mu hodně lidí zatleská. Pochopitelně hlavně ti lidé, kteří o skutečné účinnosti poplatků v České republice mnoho nevědí. Stejně, jako poslanec Zemek.

Bída českých médií se pak naplno projevila v pátečních večerních Událostech a komentářích na ČT24, kde nejenom přizvaný zdravotní expert, ale především moderátorka pořadu nedokázali ani po dvaceti minutách pochopit, že poplatek za znečištění ovzduší není ve skutečnosti nástroj ke snížení tohoto znečištění.

A že pokud chceme skutečně zlepšovat stav ovzduší v České republice, musíme zpřísňovat emisní limity a následně dobře kontrolovat jejich dodržování, nikoliv zvyšovat poplatky. U zdravotního experta mne nepřekvapuje, že nerozumí problematice ochrany ovzduší. U renomované novinářky mne naopak musí udivovat její špatná připravenost na diskutované téma.

Výsledkem dnešního jednání Poslanecké sněmovny tak je vedle několika mediálně hezky nafouknutých bublin skutečnost, že poplatky za znečišťování ovzduší budou ještě devět let plnit jeden pomyslný šuplíček pokladny Státního fondu životního prostředí. A můžeme jenom doufat, že budou alespoň částečně použity na ochranu životního prostředí v České republice a že tyto finanční prostředky ministři typu pana Kalouska „neodkloní“ někam úplně jinam.

Předně – přijatý zákon ruší poplatky od roku 2016 a v případě polétavého prachu až od roku 2022. Do té doby tento zákon naopak poplatky za znečišťování ovzduší výrazně zvyšuje.

Dále – v roce 2016 vstoupí v platnost evropské směrnice, které umožní průmyslovým podnikům používat pouze zařízení s nejlepšími existujícími technologiemi. Za takové situace přestane být poplatek motivací, protože firmy nebudou mít jakoukoliv jinou možnost své technologie zlepšit. Poplatek by se stal běžnou daní, která by se promítla do ceny produktů. A pokud by takovým produktem bylo např. teplo (případy tepláren), vedlo by zvyšování jeho ceny k hromadnému přechodu na individuální způsoby vytápění a tím i k negativním dopadům na kvalitu ovzduší.

Je prostě zcela jednoznačné, že žádný poplatek sám o sobě stav ovzduší nezlepší. Stav ovzduší se zlepší pouze tehdy, začnou-li nejenom průmyslové podniky, ale všichni, kdo provozují kotle spalující tuhá paliva, používat nejlepší dostupné technologie, které jsou k dispozici. Současně s tím je možné zavádět přísnější emisní limity a tyto limity také důsledně kontrolovat a jejich neplnění sankcionovat. To však nemá žádnou souvislost s existencí či neexistencí poplatků za znečišťování ovzduší.

Jsme proto přesvědčeni, že naši poslanci hlasovali nejenom na základě dobré znalosti podstaty fungování systému poplatků za vypouštění emisí, ale že rovněž dobře zvážili možné dlouhodobé dopady zákona v souvislosti s přijetím několika evropských směrnic po roce 2015.