Page title

24
Úno
Nezamýšlený důsledek
Nezamýšlený důsledek
  • Kateřina Konečná
  • 187 Views
  • 0 Komentářů
  • Bez tagu

Plenární zasedání EP (13.-16. února 2017) bylo jedno z těch nejvýživnějších, jaké jsem za svou kariéru zažila. Program by se dal ve stručnosti shrnout jako zamyšlení nad budoucností – řešili jsme budoucí vztahy s Kanadou i budoucnost zahraničního obchodu (CETA), robotiky, boje proti terorismu a dalších zásadních témat. Řešili jsme i samotnou budoucnost EU – a že zde je třeba se skutečně pořádně zamyslet, víme všichni.

Přesně této problematice se tak věnovaly dokumenty »Možný vývoj a změny současného institucionálního uspořádání Evropské unie« a »Zlepšení fungování Evropské unie využitím potenciálu Lisabonské smlouvy«. Již ze samotných názvů je zcela patrné, že její autoři (ze středo-pravicového spektra) plánují významné změny v rámci institucionálního uspořádání (tedy i revizi smluv) a rovněž chtějí plně využít nástrojů, které jim sice dává Lisabonská smlouva, ale nejsou zatím plně využívané.

Parlament a Rada

Autoři požadují, aby v rámci EU vznikl skutečně dvoukomorový legislativní systém (Parlament a Rada) a aby byla posílena úloha Komise tak, aby mohla v plné míře a účinně plnit svou úlohu hybné síly Společenství. Zde bych chtěla pouze připomenout, že Komise je dlouhodobě kritizována za »demokratický deficit« a je až nechvalně známá svými vazbami na korporace a velký byznys.

Texty požadují společnou zahraniční, bezpečnostní, hospodářskou, fiskální, měnovou, azylovou, migrační a do značné míry i energetickou politiku. Dále se vyslovují pro »povinný legislativní přístup k přesídlování«, takže o kvóty nejsme ochuzeni ani tady. Podporují vytvoření evropské obranné unie a investování do zbrojení.

Přestože jsou schválené texty spíše zamyšlením nad budoucností a nemají legislativní charakter, ukazují názorové rozpoložení většiny EP. Z obou dokumentů mi vychází, že navrhované změny struktury a konceptu EU jsou tak zásadní, že již nemůžeme hovořit v podstatě o ničem jiném než o vytvoření nového státního útvaru, který se velmi blíží federativnímu uspořádání. Nyní záleží na každém členském státu a jeho občanech, aby si vyjasnili, zda je toto skutečně ta budoucnost EU, jakou si představují.

Nová vlna pravicového populismu

Problém vidím zejména v tom, že se opět jedná o iniciativu shora, která není nikomu vysvětlována. Návrhy byly prostě předloženy a schváleny. Podobný způsob rozhodování vede pouze a jedině k tomu, že propast nepochopení mezi EU a jejími občany se značně prohlubuje a my jsme svědky nové vlny pravicového populismu.

Na lidské úrovni mi bylo opět nesmírně líto, jak EU dokáže v rámci honby po moci zcela ignorovat zájmy občanů a jen okrajově se věnovat způsobům, kterak mohou ovlivňovat dění v EU. Stačí se jen podívat, jak málo prostoru je věnováno evropským občanským iniciativám, které zavedla Lisabonská smlouva. Tento mechanismus, pomocí kterého mohou občané navrhovat Komisi legislativu, se přitom neosvědčil, neboť je Komisí zcela ignorován a zájem o něj jeví jen naprosto mizivé procento občanů – i proto, že většina evropských občanů o něm nikdy neslyšela.

Chápu, že každá organizace touží mít co největší podíl moci a vlivu a EU rozhodně není výjimkou. Jsem však přesvědčena, že se musíme reálně zamyslet nad tím, zda se jedná o něco, co jsou občané 28 členských států schopni akceptovat. Osobně slyším spíše hlasy, které se domnívají, že EU má už nyní až příliš mnoho pravomocí a přitom se nedomnívají, že jim nějak pomáhá.

EU má smysl

EU by teď měla hlavně přesvědčit svoje vlastní občany, že má smysl a je schopna prosazovat jejich zájmy. Pokud tak neučiní, a přitom bude neustále požadovat více pravomocí, zjistí, že si kope vlastní hrob a nechtěně podporuje to, proti čemu se snaží bojovat, tj. onen zmiňovaný pravicový populismus…

Jsem poslankyně – díky vám, pro vás a s vámi.