Page title

ROZHOVOR Afrika a Blízký východ se rozpadají, Evropa je na rozcestí. Takto hovoří europoslankyně Kateřina Konečná (KSČM), která kritizuje politiku Evropské unie i české vlády. Zároveň má rázné výhrady vůči plánovanému průjezdu amerického konvoje: „Jestli chce někdo využívat naše území k tomu, aby ještě více řinčel zbraněmi a někomu vyhrožoval, byť jen tím, že pošle své vojáky a udělá z toho show, nemohu souhlasit.“

Ve Vašem aktuálním vyjádření na profilu na ParlamentníchListech.cz se pozastavujete nad plánovaným průjezdem amerického konvoje: „Zatímco dříve se podobné konvoje snažily nevyvolávat pozornost, nyní prezentují schopnost vstoupit do otevřeného vojenského konfliktu. Představitelé americké armády to ani netají.“ Konvoj by ale měl podle některých vyjádření spíš uklidnit veřejnost, že v případě ohrožení máme spojence. Vy si to nemyslíte?

Opravdu ne. Demonstrace síly nikdy nic neuklidní a ani v historii neuklidnila. To, že tady projíždí konvoje a poslanci jsou informováni následně, na to jsme si zvykli, i když se mi to nemusí líbit. Bohužel skutečnost musíme brát jako fakt, protože jsme členy NATO. Nikdy se ale tyto věci neděly tak okatě. Pokud se chceme snažit řešit situaci mírovou a diplomatickou cestou, nepotřebujeme, aby nám někdo dokazoval, že je nás schopen ochránit nebo nám jakkoli pomoci. Dnes se ukazuje, že je Česká republika strategickou geopolitickou zemí, jsme prostě v srdci Evropy a jsme tak trošku na linii střetu mezi Východem a Západem. Jestli chce někdo využívat naše území k tomu, aby ještě více řinčel zbraněmi a někomu vyhrožoval, byť jen tím, že pošle své vojáky a udělá z toho show, nemohu s tím souhlasit.

Pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany? Sami se neubráníme…

Chtěla bych se spíš ptát, co je pro nás hrozbou? Já ji v tuto chvíli nevidím. Vnímám jen, že se zbytečně eskaluje konflikt na Ukrajině místo toho, abychom se snažili hledat diplomatická řešení. Potom, co se stalo s naší armádou, samozřejmě není schopná se bránit vlastními silami. Myslím si ale, že naše zahraniční politika by měla být spíš taková, že nebudeme potřebovat silnou armádu. Navíc se nedomnívám, že skutečnost, že jsme členy nějaké aliance, nám dává záruku naší kolektivní bezpečnosti. Kdyby k nějakému konfliktu došlo, stejně by se hrálo úplně jinými vojenskými prostředky a to, zda jsme nebo nejsme pod nějakou aliancí, by nehrálo až tak strategickou roli.

Dál jste na profilu zmínila že „(nejen) americký zbrojní průmysl jásá, mnozí čeští politici opět ustupují hrátkám velmocí, a občané se děsí, kam až to může dojít“. Co tedy říci těm vyděšeným občanům. Kam až to může dojít?

Hlavně se bojím, že nejde jen o zbraně, ale o xenofobní a nacionalistické tendence, které se začínají v celé Evropě objevovat, a které mohou v konečném důsledku znamenat velkou katastrofu. Samozřejmě, ten kdo zbrojí, chce asi zbraně použít. Když kupujete zbraně místo toho, abyste peníze rozdělovala lidem, kteří je potřebují, asi se připravujete na konflikt. To jsou obavy, které slýchám od občanů. Lidé nechápou důvod, proč máme zbrojit, nechápou důvod, proč naši politici umožňují demonstrace síly a moci. Byli jsme vždy docela klidnou částí Evropy a je škoda, abychom se chvílemi až fanaticky přikláněli na jednu stranu. Pokud bychom uměli dělat zahraniční politiku, můžeme být úžasným prostředníkem a můžeme z toho mít daleko více, ať už se to týká respektu, zakázek nebo kontaktu s partnery. My jsme se rozhodli jít pouze jedním směrem, že Američanům umožníme vše, co si budou přát a já si myslím, že je to špatně.

Když jste se dotkla české zahraniční politiky, není to i věc evropských elit, že by měly dávat přednost diplomatickým postupům? Jinými slovy řečeno, i kdyby se naši politici chovali jinak, co když by jim to s ohledem na členství v Severoatlantické alianci a Evropské unii nebylo nic platné?

V Evropě jsou země, které ukazují, že mají svou zahraniční politiku, a že si nenechají vše líbit. To, že spoustu věcí rozhodují jakési evropské elity, nevím ale, zda bych je považovala za elity v pravém slova smyslu, je určitě špatně. Neumíme svůj hlas v Evropě použít, přitom je řada států, kterým se politika EU nelíbí. Po Arabském jaru se ukazuje, jak moc byla i v minulosti špatná, chybná, a že způsobila například problém migrace. Sekundovali jsme u toho, když Severoatlantická aliance pomáhala rozbíjet nejen severní část Afriky, ale také Blízký východ. Dnes si poneseme následky. Pokud by šlo o elity, musely by se zamyslet a říct, že cesta nebyla dobrá. Jim ale evidentně vyhovuje, jak vedou EU, teď je jen otázka, komu tohle slouží. Já už si myslím, že jejich politika neslouží Evropanům, protože konflikty sociální i ekonomické přetrvávají a místo toho, aby se řešily, zakrývají se šířením strachu z ohrožení.

Každopádně strach i ohrožení existuje a pomineme-li Rusko, pak je tu Islámský stát atd., případné konflikty kvůli migrační vlně, které už se začínají dost silně projevovat…

Afrika a Blízký východ se rozpadají. Ztrácíme kontrolu v rámci partnerství a diplomatických možností. Ve Španělsku zažili asi v roce 2006 nebo 2007 situaci, kdy přistávaly také spousty uprchlíků a Španělsko vlnu tehdy dokázalo zvládnout, protože došlo k dohodě se zeměmi a ekonomické migranty vraceli zpět. Dnes se nemáme s kým bavit. V Libyi nebo v Sýrii nemáme partnera na druhé straně, protože jsme si je sami zničili.

Vrátím se ještě k české zahraniční politice, kterou jste kritizovala. Co Vám nejvíc vadí?

Například jak se choval pan ministr Zaorálek v rámci ukrajinské krize. Měli jsme hned od začátku být partnery a zprostředkovávat jednání na zcela jiné úrovni. Jenže my jsme se přihlásili k těm silnějším nebo k těm, kteří nám připadali silnější, místo toho, abychom se snažili hlasitě říkat, že jediné řešení konfliktu je diplomatické. Lubomír Zaorálek prohlašoval každý týden něco jiného, ale šlo v podstatě o výroky, které říkaly tzv. evropské elity, jen cca se čtrnáctidenním zpožděním. Chápu, že jsme členy NATO a EU, ale měli bychom mít svou suverénní zahraniční politiku. Ukazuje se, že jsou země, které to umí a ČR je dlouhodobě ovlivněná tím, jak je postavená americká doktrína v zahraniční politice, případně, jak se chovají, podle nás, naši strategičtí partneři, tedy Němci a další. Ale i Němci už teď jednají v souvislosti s ukrajinskou krizí jinak než na začátku, protože si uvědomují ekonomické a sociální důsledky toho, co se na Ukrajině stalo.

Hodně se diskutuje o stabilitě EU i eura. V jakém bodě nyní „uvízla“ evropská myšlenka? Směřujeme i po řecké krizi k ještě většímu sjednocení Evropy nebo naopak? A máme vlastně o sjednocení usilovat?

Kdyby existovala evropská myšlenka, která stála na začátku, to znamená solidarita, mír, spolupráce, bylo by správné ji udržet. Bohužel řecká krize nám ukázala, že jsou větší a mocnější, kteří hraji prim, a pak zbytek, který bude poslouchat nebo mu bude vysvětleno, aby poslouchal, což se de facto stalo v Řecku. Přála bych si, aby se Evropa vrátila ke svým kořenům, k tomu, proč vznikla, ale obávám se, že lidé, které v Evropě vnímám, a mám na mysli paní Merkelovou, prezidenta Hollanda nebo komisaře Junckera, toho nejsou schopní. Jsou příliš zaujatí sami sebou, než aby si dokázali uvědomit důsledky svých činů. Mám trošku pocit, že Evropa stojí na rozcestí, občas říkám, že je to jak před rozpadem Římské říše. Evropa řeší velmi často hlouposti, vyvolává zbytečné konflikty a nezabývá se tím, co by občané potřebovali, ať už je to stabilita, solidarita, případně mírová řešení konfliktů a nastartování ekonomického růstu, abychom byli schopní dát lidem práci a tu jim dobře zaplatit. To, že v České republice nemáme tak obrovskou nezaměstnanost, je spíš shoda náhod. Ve Španělsku, Řecku, Portugalsku se přes všechna superřešení, které politici navrhovali, ukazuje, že nezabrala a nezaměstnanost je neustále kolem 20 procent. Varující je hlavně nezaměstnanost mladých lidí, protože vzniká ztracená generace. Mám dojem, že tyto problémy nikdo v Evropě řešit nechce a hledají se jiné.

Myslím si, že Evropa by si zasloužila politiky, kterým nepůjde jen o ně samé nebo o to, co si o nich myslí někdo za oceánem, ale o evropský národ a ty já zatím ve vedení Evropy příliš nevidím. Třeba se to změní, čekají nás volby v Portugalsku a dalších státech a možná se nakonec ukáže, že někde takoví politici jsou.

Buď se vrátíme na začátek, přestaneme harašit zbraněmi a budeme řešit skutečné problémy, které lidi trápí, nebo budeme dál řešit banality, vyvolávat zbytečné konflikty a pak podle mě Evropa jako cesta nemá do budoucna řešení, protože se musí rozpadnout. Pokud přestanete něčemu nebo někomu věřit, nemá to budoucnost. Občané Evropě přestanou věřit, protože uvidí, že jim vlastně k ničemu nepomáhá.

 

Jsem poslankyně – díky vám, pro vás a s vámi.