Page title

03
Říj
Zájmy občanů vs. mezinárodní obchod
Zájmy občanů vs. mezinárodní obchod
  • Kateřina Konečná
  • 415 Views
  • 0 Komentářů
  • Bez tagu

            Boj se smlouvami CETA a TTIP mi až velmi často připomínal epizody z kultovního britského seriálu „Jistě, pane ministře“. Na jedné straně byli občané a bohužel jen někteří jejich přímo volení zástupci a na druhé straně barikády stála ona svatá trojice moderního evropského kapitalismu byrokracie-korporace-politická moc. Nejvíce mi v hlavě rezonovala ona epizoda seriálu s názvem „Kvalita života“, ve které se James Hacker snaží zabránit výškovým budovám ve snaze zabezpečit silnou kvalitu života pro občany a narazí přitom na fakt, že byrokracie a korporace pracují ruku v ruce (byrokraté mají slíbená místečka v korporacích na léta v důchodu) a ona lidumilná politika je tak nucena k záhubě. Hájit v evropské (ale bohužel i domácí) politice zájmy občanů má často velmi podobný průběh, ale i konec, a zejména je to vidět na dohodách o volném obchodu CETA a TTIP.

            Není žádným tajemstvím, že na rozhodování v rámci Evropské unie mají silný vliv lobbistické skupiny. Netvrdím, že se jedná o mimořádný úkaz, ale věřím, že bychom měli být ostražití na to, do jaké míry je necháváme ovlivňovat dění v evropských institucích. Například jsem si jistá, že není vhodné, aby zasahovaly do vyjednávání obchodních dohod, či o nich věděly mnohem více než evropští občané.

            Organizaci občanské společnosti Corporate Europe Observatory (CEO), která se primárně zaměřuje na odhalování vlivu lobbistických skupin v EU, se nelíbilo, že při vyjednávání obchodní dohody mezi EU a Indií měly lobbistické skupiny možnost nahlédnout do vyjednávaných dokumentů, zatímco občané nikoliv. Když Evropská komise odmítla CEO prozkoumat projednávané dokumenty, odhodlala se CEO, která se cítila tímto krokem poškozena, k žalobě. Organizace se přitom odvolávala zejména na právo na informace. Soudní dvůr Evropské unie však po čtyřech letech rozhodl, že tato praxe je zcela v pořádku a upřednostnil tak zájmy lobbistických skupin před právem na informace, kterému se „těší“ občané EU. Podle předsedkyně CEO, Pie Eberhardtové, to znamená, že neprůhledná spolupráce Evropské komise s lobbistickými skupinami může vesele pokračovat, a to se samozřejmě nepřímo týká i vyjednávané smlouvy TTIP a CETA.

            Evropské právo sice posuzuje žaloby případ od případu, ale je nepochybné, že Soudní dvůr Evropské unie narušil snahy evropských občanů ke zprůhlednění vyjednávání dalších obchodních dohod, které EU v současnosti dojednává. Pia Eberhardtová se domnívá, že právě nedostatek transparentnosti ve vyjednávání smlouvy TTIP a privilegované postavení byznysu v rámci vyjednávacího procesu byly srdcem masivní opozice, která se proti smlouvě zvedla. Komise bude sice stále čelit tlaku veřejnosti, ale její pozice Goliáše je teď ještě o něco neotřesitelnější.

            Důležitou otázkou však je, jestli má Komise pozici Goliáše i ve vztahu k lobbistickým skupinám. Případů, kdy podlehla nátlaku nezvolených reprezentantů kapitálu, je víc než dost. Evropská komise měla před rokem spojení na 560 lobbistických skupin. Z toho 92 % těchto skupin reprezentovalo zájmy byznysu a jen 4 % organizací byla označena organizací CEO za skupiny veřejného zájmu. Koho tedy asi Evropská komise více poslouchá a kdo má větší vliv na vytváření obchodních smluv, které ovlivní životy nás všech?

            Jak Komise poslouchá občany EU, ukazuje další příklad se Stop TTIP. V červenci 2014 požádal výbor občanů Komisi, aby zaregistrovala navrhovanou evropskou občanskou iniciativu nazvanou Stop TTIP. Mechanizmus evropské občanské iniciativy zavedla Lisabonská smlouva, a přestože byl málo propagován, dávaly se do něj velké naděje. V době krize, úpadku víry v evropský projekt a všeobecné nedůvěry v politiku jako takovou se evropští představitelé dohodli, že sjednotí evropskou veřejnost pomocí občanské společnosti.

 

            Evropská občanská iniciativa Stop TTIP žádala zastavení projednávání obchodních dohod TTIP a CETA, protože návrhy těchto dohod obsahují několik kritických bodů (například postupy pro řešení sporů mezi investory a státy či ustanovení o spolupráci v oblasti regulace, která ohrožují demokracii a právní stát), zabránění tomu, aby netransparentní jednání vyústila v oslabení norem v oblasti ochrany práce, sociálního zabezpečení, ochrany životního prostředí, ochrany soukromí a ochrany spotřebitele a tomu, aby došlo k deregulaci veřejných služeb (např. zásobování vodou) a kultury, a podpoření „odlišné obchodní a investiční politiky v Evropské unii“. Není tedy asi divu, že Komise, která byla vyjednáváními pověřena, rozhodně nadšena nebyla.

            Rozhodnutím ze dne 10. září 2014 Komise odmítla tuto navrhovanou iniciativu zaregistrovat. Podle Komise tato navrhovaná iniciativa nespadá do rámce jejích pravomocí. Komisi šlo primárně o to, že v rámci pravidel o fungování evropských občanských iniciativ je možné legislativu pouze navrhovat a nikoliv se proti určitému postupu či zákonu vymezovat.

            Výbor občanů však následně podal k Tribunálu Evropské unie žalobu, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Komise. Rozsudkem z 10. 5. t. r. Tribunál vyhovuje žalobě a ruší rozhodnutí Komise. Tribunál se totiž neztotožnil s tvrzením Komise, že rozhodnutí, kterým jí má být odňato zmocnění k zahájení jednání za účelem uzavření TTIP, nemůže být předmětem evropské občanské iniciativy.

            Tribunál v této souvislosti poznamenává mj., že zásada demokracie, která patří mezi základní hodnoty, na nichž je Unie založena, a cíl konkrétně sledovaný evropskými občanskými iniciativami (a sice zvyšování demokratického fungování Unie tím, že každému občanovi dávají obecné právo se podílet na demokratickém životě) vyžadují takový výklad pojmu „právní akt“, který zahrnuje takové právní akty, jako je rozhodnutí zahájit jednání za účelem uzavření mezinárodní dohody (jako TTIP či CETA), jejímž cílem bezesporu je změnit unijní právní řád. Cílem, který evropská občanská iniciativa sleduje, je totiž umožnit občanům Unie podílet se ve větší míře na demokratickém životě Unie a vyvolat demokratickou diskusi, aniž jsou nuceni vyčkat přijetí právního aktu, o jehož změnu nebo upuštění od něj v konečném důsledku usilují.

            Nehodlám zakrývat, že jsem byla z rozhodnutí Tribunálu EU velmi potěšena. Se Stop TTIP jsem úzce spolupracovala a byla jsem velmi ráda, že mnoho z těch za rok nashromážděných 3 284 289 podpisů pocházelo z České republiky. Nemohla jsem se navíc ubránit mírnému úšklebku, když Komisi musí být vysvětlovány základy práva a demokracie, i když je to především smutné. Spolu s dalšími kolegy z GUE/NGL teď žádáme po Komisi vysvětlení, proč tedy iniciativu zamítla a co chce udělat pro to, aby se tato situace již nikdy neopakovala. Komise si totiž musí uvědomit, že vůle občanů není něčím, co by se mělo ignorovat, a když už konečně mají nástroj, kterým mohou dění v EU ovlivňovat i mimo volby, měl by být plně naplňován a nikoliv zcela ignorován.

            Komise byla rozhodnutím Tribunálu EU na hlavu poražena, ale jelikož každé zraněné zvíře kolem sebe kope o to zoufaleji, rozhodla, že provede finální akt své neuvěřitelně drzé a nedemokratické hry. Organizátorům iniciativy, kterým se za rok práce podařilo nashromáždit přes tři miliony podpisů, s ledovým klidem sdělila, že tedy bude akceptovat rozhodnutí Tribunálu, ale že organizátoři musí začít sbírat podpisy znovu. Opravdu nevím, jak tohle slušně označit či definovat. Považuji to za arogantní výsměch jedné z nejvýznamnějších světových institucí, která je navíc nepřímo volená a neustále kritizovaná kvůli demokratickému deficitu.  

            Jsem přesvědčena, že příklady ukazují primárně na to, že za obchodními dohodami typu TTIP a CETA stojí špatná filozofie. Tyto smlouvy kladou důraz především na spolupráci v ekonomické oblasti, ale nezohledňují (nebo jen málo) lidská práva, možný negativní dopad smluv na civilní obyvatelstvo a životní prostředí, soulad smluv se zásadami udržitelného rozvoje a další problémy. Obchod by neměl být účelem sám o sobě, ale měl by být naopak prostředkem k dosažení prosperity, spravedlivých pracovních podmínek a udržitelného ekonomického rozvoje a odstranění diskriminace. Při uzavírání smluv je proto nutné brát v potaz především práva zaměstnanců a zvažovat dopad smluv na jejich pracovní podmínky, nikoliv upřednostňovat zájmy velkých společností. Smlouvy by tak měly směřovat především k rozvoji společnosti a vytváření pracovních míst, zajištění přístupu k základním veřejným službám a snižování chudoby.

            Tento přístup by měl být samozřejmostí i vzhledem k tomu, že dle OSN a práva EU má ochrana lidských práv přednost před ekonomickými zájmy. Vyjednávání by dále mělo být transparentní tak, aby k dokumentům o jeho průběhu a k návrhům smluv měla hned od počátku přístup občanská společnost. Zajištěno musí být také schvalování smluv v jednotlivých fázích vyjednávání parlamenty členských států EU a Evropským parlamentem. Je naprosto nepřijatelné, aby uzavírání smluv mající naprosto zásadní a přímý dopad na občany členských států probíhalo za zavřenými dveřmi nejen bez přístupu občanů, ale také bez přístupu národních vlád členských států, jejichž pravomoci smlouvy v konečném důsledku omezí. O právech milionů lidí tak rozhoduje pár osob, které mají na zřeteli nikoliv zájmy občanů, ale pouze zájmy velkých nadnárodních společností.

            Při uzavírání smluv musí být brán zřetel také na zranitelnost některých odvětví, jako je zemědělství a průmysl. Smlouvy by měly směřovat k ochraně těchto odvětví, podpoře tradičních zemědělských postupů a ochraně zemědělců. Místo toho však například v případě TTIP vidíme zájem na snižování požadavků pro bezpečnost potravin umožněním používání zakázaných pesticidů a dovozu geneticky modifikovaných potravin. V důsledku TTIP by tak mohlo dojít nejen k ohrožení některých odvětví, ale především k přímému ohrožení zdraví obyvatel EU závadnými potravinami. Důraz je nezbytné klást i na ochranu pracovních a dalších práv obyvatel, ekologické standardy a dodržování principů udržitelného rozvoje. A to nejen pouhou proklamací těchto zásad, ale konkrétními závaznými pravidly, za jejichž porušení bude příslušný stát právně odpovědný. Je nezbytné zajistit, že do EU nebude dováženo zboží poznamenané otrockou prací či sociálním dumpingem. Tak tomu dnes bohužel není. Příkladem může být dohoda mezi EU a Bangladéší. Při pádu obchodního centra Rana Plaza v roce 2013 se opět jasně potvrdilo, že pracovní podmínky tamních zaměstnanců jsou neúnosné a hraničí s otrockou prací. Ačkoliv EU proklamuje snahu zlepšit pozici bangladéšských zaměstnanců, konkrétní účinné smluvní nástroje k tomu nemá. Ve smlouvách musí být jasně stanoven způsob vyšetřování, sankce za případná porušení povinností a možnost pozastavení účinnosti smlouvy za situace, že v jejím důsledku dochází k závažnému poškozování práv občanů. Nic takového v dnešních smlouvách nenajdeme.

            Je nezbytné radikálně změnit jak způsob uzavírání smluv, tak jejich obsah. Arogance zástupců jednotlivých stran při sjednávání dohod nezná hranic. Hlavním smyslem dohod musejí být zájmy občanů, a to jak členských, tak jiných států. Problémem není jen mediálně známé TTIP, ale obecný přístup k uzavírání dohod EU. Občané musejí mít příležitost chránit své zájmy při vyjednávání o dohodách. Účelem smluv musí být od počátku právě jejich prospěch. Tak tomu ale není. Prosadit tento přístup však rozhodně nebude jednoduché. Současné vyjednávající strany v čele s velkými nadnárodními společnostmi ho rozhodně podporovat nebudou.

            Jsem přesvědčena, že je úkolem moderních progresivních levicových sil prosadit, aby se změnil stávající přístup k mezinárodnímu obchodu, který v současnosti nahrává pouze těm, kteří jsou již tak velmi mocní a ekonomicky silní. Rozhodně nenahrávají občanům a nejsou tady od toho, aby prosazovali jejich zájmy. Jak by tomu tak mohlo být, když jim není umožněno to projednávaných smluv nahlédnout, podílet se na vyjednávání a dokonce se k nim i odmítavě vyjadřovat? Evropská komise vidí občana pouze jakožto konzumenta, který by měl být nadšen, že se bude jednodušeji dostávat k zahraničnímu zboží a službám a měl by ignorovat fakt, že nemusí být tak kvalitní jako ty evropské a že kvůli nim navíc sám nemá práci. Kvalita života by měla být v centru zájmu politických představitelů a nikoliv jen volitelným prvkem. Zároveň také platí, že „Jistě, pane ministře“ by měla být příjemná zábava na večer a nikoliv děsivá realita našeho každodenního života, ve kterém o všem ve spolupráci a schodě rozhoduje byrokracie-korporace-politická moc a zájmy občanů se ignorují.

Text byl vytvořen pro časopis Alternativy

Jsem poslankyně – díky vám, pro vás a s vámi.