O zdraví zaměstnanců budeme ještě muset svést boj

Když před několika dny odboráři »překvapivě« pohořeli u Andreje Babiše s požadavkem na zrušení tzv. karenční doby, tedy prvních tří neplacených dní nemoci, vzpomněla jsem si na celkem známý nezdravý jev – tzv. stockholmský syndrom. U obětí vzniká emoční vazba na původce jejich problémů. Také mnozí čeští pracující mají tendence volit strany prosazující zájmy i těch zaměstnavatelů, které lepší podmínky jejich zaměstnanců zdržují na cestě za větším ziskem. Příběh kolem karenční doby je jeden z mnoha příkladů. Ta má na svědomí začarovaný kolotoč, kdy většina zaměstnanců z pochopitelných důvodů raději přechází nemoci, což jim může způsobit ještě horší zdravotní problémy, ale také onemocnění kolegů, kteří pak z pochopitelných důvodů raději přechází nemoci…
Dost možná ale ministr financí opět přehodnotí svůj postoj ve chvíli, až zjistí, kolik lidí by karenční dobu raději zrušilo. Nebylo by to poprvé. Nejeden levicový návrh nejprve zavrhl, aby jej pak »prodal« za svůj stylem despotického manžela, který blahosklonně vytahuje z peněženky peníze na něco potřebného do domácnosti a očekává vděk (či hlasy voličů). Zažili jsme to nejednou, vzpomeňme třeba na to, když náhle v rozpočtu našel miliardy na důchody, o jejichž zvýšení předtím nechtěl slyšet. Ale abych nebyla nespravedlivá. Karenční doba mohla být minulostí, nebrání ji ale jen pravice. Počátkem září se v Poslanecké sněmovně probírala novela z dílny KSČM, jež měla odstranit tento asociální relikt z dob vlády Nečase a Kalouska. Byl těsně zamítnut, chyběly hlasy »shodou okolností« nepřítomných zákonodárců »levicové« ČSSD. Stockholmský syndrom vyžaduje péči psychiatra, občanům by měly stačit otevřené oči, jejich zrak nebude zakalený znechucením politikou, která v důsledku rozhoduje o jejich každodenním životě.