Tradiční česká značka z dovozu?

O přesouvání výrob tuzemských produktů, které často znaly už naše prababičky, bylo napsáno mnohé. Největší zájem mezi občany o danou problematiku vyvolala před několika lety zřejmě informace o přesunu výroby nejprodávanější české kávy Jihlavanka (ano, opravdu se pražila v Jihlavě) do sousedního Rakouska. Ještě před tím se potichu z České republiky vytratila výroba Sunaru, který je synonymem pro dětskou výživu. Psal se rok 1999. Přesunu výroby neunikla ani Akuma. Výrobce autobaterií dnes drtivou většinu produktů posílá na trh z továren v Itálii, kde ostatně sídlí i společnost, která Akumu ovládla. Otázkou zůstává, jak nejen tyto podniky udržet v České republice. Pravicové strany samozřejmě hlásí, že řešení mají. Tím jsou nižší daně pro firmy i pro fyzické osoby – ostatně pravice nižší daně považuje za lék na všechny problémy světa. Argumentují tím, že snížením daní a nákladů na práci přilákáme investory nové a udržíme ty stávající. Samozřejmě je to nesmysl. I kdybychom se sebevíc snažili, na úroveň ceny práce například v Číně nikdy nedosáhneme. Na druhou stranu náklady na pracovní sílu jsou v České republice na úrovni jedné třetiny ve srovnání se sousedním Německem. Nevím, za kolik by si představoval pan Kalousek s panem Fialou, aby čeští zaměstnanci pracovali. Zvláště, když mluví o tom, že české ceny ještě nejsou na úrovni těch evropských. Zapomínají dodat, že ani české platy nejsou na úrovni našich západoevropských kolegů. V období První republiky byl zaveden tzv. nostrifikační zákon. S nostrifikací si dnes spojujeme zejména uznávání titulů ze zahraničí, avšak zákon č. 12/1920 řešil úplně jinou problematiku. Dotýkal se podniků majících sídlo mimo tehdejší Československo. Země tak mohla úředně nařídit, aby vedení společností, které mají výrobny v ČSR, sídlilo v témže státu jako výroba. Zákon reagoval na stav rozpadu Rakouska – Uherska, protože spousta továren byla na území nově vzniklého Československa, avšak jejich vedení zůstávalo ve Vídni. Myslím, že tzv. nostrifikační zákon byl jednou z možností, jak donutit společnosti nevyvádět své zisky do daňových rájů a reinvestovat je do svých zaměstnanců a výrob. Podle mě je to i logické. Pokud společnost využívá pracovníků jisté země, její infrastruktury, životního prostředí a dalších služeb, měla by se finančně podílet i na jejím chodu. A pravicový lék – tedy snížení daní – tomu rozhodně nepomůže. Naše země nemůže nastavit tak nízké daně jako některé ráje. Potřebuje totiž zabezpečit všechny funkce státu. Aby to bylo možné, musí být stát dostatečně silným partnerem pro všechny korporace. Vždyť jsme parlamentní republika, nikoliv republika korporací.