Není to tak dlouho, co jsem psala článek o utajených účtech Čechů v zahraničí. Peníze na účtech však nejsou to jediné, co se maskuje. Za posledních 5 let se téměř zdvojnásobil počet českých firem, které mají vlastníka v některém z daňových rájů. A rozhodně se nejedná o zanedbatelná čísla. Jde téměř o dvě tisícovky firem s kapitálem přes 12 mld. korun (podle odhadů analytiků – přesné číslo se samozřejmě nikdy nedozvíme, ale s velkou pravděpodobností bude vyšší). Seychely, kde se jistý čas ukrýval nám dobře známý Radovan Krejčíř, už ovšem tolik netáhnou. Podobně jako Panenské ostrovy, taktéž nechvalně proslulé podnikem, do něhož proudilo 17 haléřů z každé prodané jízdenky pražského dopravního podniku, či Kajmanské ostrovy. Česká republika s nimi totiž uzavřela několik dohod, které jí umožňují z těchto oblastí získávat informace. To v tomto kontextu jednoznačně považuji za krok správným směrem. Naopak „vyhledávanými“ destinacemi – tzv. off-shore finančními centry – jsou dnes například Marshallovy ostrovy či Panama. Někteří vykutálení čeští podnikatelé se snaží argumentovat přesunem svých sídel do zmiňovaných rájů tím, že v České republice existuje všeobecná závist, které se chtějí vyvarovat. To je ovšem podle mě naprosto lichý argument. Pokud si poctivý podnikatel svou prací a nápady dokáže vydělat a takto vydělané peníze pak řádně daní, nevidím důvod, proč k tomuto kroku přistupovat. Myslím si, že výše uvedený příklad dostatečně dokazuje mé tvrzení. Evropská unie (a samozřejmě také Česká republika), by se měla této oblasti vyvádění peněz začít věnovat. Určitě je na místě také přitvrzení pravidel, aby nedocházelo k neprůhledným finančním tokům. Doplácí na ně totiž nejen stát a poctiví podnikatelé, ale ve svém důsledku nakonec všichni občané naší země.
Made with love by Kateřina Konečná © 2018
Výhradní odpovědnost nese poslanec, který tuto politickou a informační činnost financuje. Evropský parlament nenese odpovědnost za využití uvedených informací.