V šatní skřínce odborového předáka jakože »náhodou« nachází zástupci firmy věci, které patří podniku. Jeho pověst je poškozena, vyjednávací potenciál se zaměstnavatelem prakticky nulový. To není výjev z románu Emila Zoly či Johna Steinbecka, to je skutečný příběh, který novinářům počátkem ledna odvyprávěl předseda české odborové centrály Josef Středula.
Někdo by si mohl říct, že jde o ojedinělý případ likvidace nepohodlného odboráře. Před týdnem však vyšel na jednom z nejčtenějších zpravodajských serverů rozhovor s právníkem kováckých odborů Vladimírem Štichem. Ten popsal například situaci, kdy v jedné začínající firmě v Plzeňském kraji založilo pět lidí odbory. Dostali výpověď. Jinde zas management firmy zájemce o založení odborů doslova unavil, takže ti to raději vzdali.
Ono se není čemu divit. Partyzánské podmínky odborů v některých podnicích jsou důsledkem antiodborářských přístupů minulých, zejména pravicových vlád. Jak odbory přehlížel kalouskovský ministr práce Jaromír Drábek, to si ještě všichni dobře pamatujeme.
Přesto nebo právě proto jen za minulý rok vstoupilo do odborů 12 tisíc lidí. Mohlo by se to zdát jako dobrá zpráva – zaměstnanci i přes časté zastrašování pochopili, jak důležité je bojovat za svoje zájmy společně. Na druhou stranu to vypovídá o špatných podmínkách v podnicích, které pracující k odborové organizovanosti přivádějí.
A může být hůř. Už několik měsíců totiž probíhají jednání o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství mezi USA a EU. Jejich stav je sice zahalen rouškou tajemství, z kusých informací je ale zjevné, že historická dohoda o volném obchodu může uštědřit bolestnou facku té sociálnější tváři Evropy. Není divu, že petici proti ní dosud podepsalo více než milion a půl Evropanů.
Pošlapáním našich sociálních standardů by totiž byly zvýhodněny americké či globální korporace, které obvykle zcela ignorují práva zaměstnanců. Nedopusťme návrat praktik, které známe spíše ze sociálních románů a filmů o emancipaci pracujících v 19. století.