Mechanizmus evropské občanské iniciativy zavedla Lisabonská smlouva už před třemi roky. Přestože byl málo propagován, dávaly se do něj velké naděje. V době krize, úpadku víry v evropský projekt a všeobecné nedůvěry v politiku jako takovou se evropští představitelé dohodli, že sjednotí evropskou veřejnost pomocí občanské společnosti. K čemu tedy evropské občanské iniciativy slouží?
Kromě posílení občanské společnosti a budování evropské identity zejména k tomu, aby občané EU měli nástroj, pomocí kterého mohou navrhovat legislativu. K iniciativě se musí připojit alespoň jeden milion občanů EU, kteří musí pocházet z nejméně sedmi různých členských států. V každém z těchto sedmi členských států musí počet signatářů dosáhnout stanoveného limitu. V České republice je limitem 15 750 občanů. Téma iniciativy musí být v souladu s pravomocemi Evropské komise, tedy musí to být v politické oblasti, ve které může předkládat návrhy právních aktů.
Jak vypadá praxe, se zrovna probírá na mém výboru na příkladu iniciativy Right2Water, která požaduje, mimo jiné, zajištění univerzálního přístupu k vodě a hygieně. Autorkou zprávy hodnotící, kterak Komise implementuje požadavky iniciativy do evropské legislativy, je moje irská kolegyně z frakce a výboru, Lynn Boylan. Založit, vést a úspěšně dokončit evropskou občanskou iniciativu je natolik složité (organizačně, finančně, administrativně), že iniciativa Right2Water je pouze jedna ze dvou úspěšně dokončených. Významným problémem však je, že výsledek celé práce iniciativy v podstatě může shořet na prach jediným dokumentem Evropské komise. Komise totiž není povinna návrhy do legislativy implementovat, takže reálný výsledek práce iniciativy může být nula. To se stalo hned první úspěšné evropské občanské iniciativě – Right2Water. Komise ve své reakci na úspěch iniciativy de facto řekla, že už toho v dané věci dělá dost, a lišácky neurčitě slíbila, že se k problematice v budoucnu vrátí. Nedomnívám se, že by Komise výsledky práce iniciativy vyloženě ignorovala, avšak sama si určitě je vědoma faktu, že udělala pro realizaci programu iniciativy jen naprosté minimum.
Pokud chceme, aby se sjednotila evropská občanská společnost a občané měli možnost přímo ovlivňovat legislativu, nesmíme jim házet klacky pod nohy a znemožňovat jim dělat to, co jsme jim sami umožnili. Při zběžném pohledu na výsledky evropských občanských iniciativ není divu, že v současnosti (tedy pouze tři roky po zavedení) je tento nástroj využíván zcela minimálně. Proč by se měla evropská občanská společnost namáhat, když dnes jednáme o tom, že požadavky jedné z velmi mála úspěšných iniciativ nejsou naplněny? Pravdou je, že často jsou na vině iniciátoři evropských občanských iniciativ, jelikož volí témata, která buď nespadají do kompetence EU, či nesplňují jiné základní požadavky Komise. Nic to nemění na faktu, že se aktivisté z mnoha neúspěšných iniciativ s Komisí spíše soudí a původní význam iniciativ vyšuměl do ztracena.
Už několikrát jsem se za evropskou občanskou iniciativu Right2Water na půdě Evropského parlamentu postavila. Naposled mi byl schválen pozměňovací návrh k programu REFIT, který patří pod Komisi a zkoumá účelnost a účinnost právních předpisů EU. Obávala jsem se, a kolegové mi dali za pravdu, že Komise pomocí tohoto programu shodí veškerou práci iniciativy pod stůl. Stojím za požadavky iniciativy Right2Water a za evropskými občanskými iniciativami a Komise by měla také. Pokud nebude, z naděje na větší angažovanost občanů zůstane jen prohloubení už tak dost velké frustrace evropských občanů.