Každý měsíc vás čtenáře já i moji kolegové pravidelně seznamujeme se zákulisím působení europoslanců zvolených za KSČM v Evropském parlamentu. K mému velkému potěšení neustále roste zájem obyvatel České republiky o dění v evropské politice. Palčivou otázkou ale stále zůstává, nakolik se na tomto trendu podepisují tragédie v podobě pokračující finanční a migrační krize, dění na východě Ukrajiny či celkové současné neutěšené dění ve světě. Dnes však píši tento článek při jiné příležitosti.
Je tomu již rok, co jsem díky vám naplno vstoupila do pro mne tehdy tolik neznámého světa evropské politiky. Musela jsem se mu velice brzy naučit rozumět, abych v něm mohla pracovat tak efektivně, jak jsem byla do té doby jako poslankyně zvyklá. A hned na začátek musím říct, že to pro mne jako člověka, jenž strávil několik let v poslanecké sněmovně a byl zvyklý na její rytmus i způsob fungování, byl obrovský šok.
Putování národů
Ocitla jsem se totiž ve světě naplněném množstvím absurdit, kdy každoměsíční zbytečné »putování národů« mezi Bruselem a Štrasburkem bylo snad nejmenší z nich. Působení poslance v EP se značně liší od působení poslance v parlamentu národním, bez značného lidského zázemí se prostě neobejdete. Vzhledem k výbornému působení mých předchůdců, kteří v Bruselu zanechali zdatný tým, jsem měla svůj start zde ulehčen a tímto bych jim také chtěla poděkovat.
Vše pro mne začalo prvním příjezdem do Štrasburku v červenci minulého roku, kdy jsem se účastnila ustavující schůze EP. Člověk si tam tehdy připadal jako na dětském táboře. Na jednom místě se najednou ocitly stovky lidí různých národností a jazyků, které vítaly barevně vyzdobené informační stánky a lidé, kteří je vybavovali vším nejnutnějším a rozřazovali je do »táborových oddílů«, resp. politických skupin. Chodby byly naplněny desítkami bezcílně bloumajících lidí, zoufale hledajících v nepřehledné změti štrasburských budov (které mimochodem projektoval bývalý architekt věznic) své nové kanceláře. Vše se neslo v rytmu překotného vzájemného seznamování, oťukávání a všeobjímajícího chaosu. Tak jak vše zběsile začalo, tak v následujícím měsíci také zase usnulo jakýmsi netradičním letním spánkem. Začaly parlamentní prázdniny a nikdo po nás najednou vlastně nic nechtěl. EP se uložil ke spánku, vyčkával a připravoval se na svůj nový velký začátek v září. Z mého pohledu vše pořádně začalo až říjnovými slyšeními kandidátů na členy nové evropské komise. Již u této první kauzy byl patrný velký zájem domácích médií i občanů o mýty opředené dění v EP. Nekontrolovatelným proudem událostí jsme já i moji kolegové byli vrženi do situace, kdy jsme kvůli malicherným politickým hrám byli nuceni bránit naši kandidátku na komisařku, i samotnou pověst ČR. V rámci těchto slyšení jsem, nejspíše nejen já, teprve pochopila, jak to tady bude v dalších letech opravdu fungovat, že velká koalice socialistů s lidovci si prosadí cokoliv a kohokoliv kamkoliv, i kdyby den před tím veřejně vykradl banku.
Za rok strávený na horké půdě EP jsme toho já i můj tým prožili mnohé, ne vše bylo dobré, zažili jsme si řadu horkých chvil. Rozplétali jsme kauzu daňových úniků nového předsedy Evropské komise při jeho působení v Lucembursku – Luxleak, odstínovali množství směrnic a zpráv, položili desítky otázek Komisi či jiným tělesům Evropské unie a uspořádali mezinárodní konferenci k problematice GMO.
Stínování
Tak nějak náhodou jsem se nakonec dostala ke stínování nové směrnice o biopalivech, která byla řadu měsíců hojně propírána ve všech médiích, co jich doma máme, kvůli podnikání současného pana ministra financí. Musím říct, že jsem na schůzi, kde jsme si s kolegy rozdělovali práci a na mne vyšla právě biopaliva (protože je nikdo jiný vůbec nechtěl dělat), naprosto ani netušila, jak cesta s tímto dokumentem bude nakonec složitá a co problematika biopaliv spustí v našem veřejném prostoru. Z hojných článků publikovaných v těchto novinách pravidelní čtenáři jistě vědí, že od začátku svého působení v EP jsem věnovala svůj čas boji proti uzavření tzv. transatlantické smlouvy o partnerství, známé pod zkratkou TTIP.
Ráda bych vás tímto ujistila, že v tomto na první pohled marném boji míním nadále velmi aktivně pokračovat a beru jej jako svoji prioritu minimálně pro rok následující. Osobně jsem ráda, že se začíná ukazovat, že tento boj nemusí být nakonec tak beznadějný, jak se zprvu mohl zdát, a začínají se objevovat první náznaky možného úspěchu. Vždy mě však velmi zarmoutí, jak malý prostor je této problematice stále věnován v českých médiích, a to za situace, kdy ve všech okolních státech se jednoznačně jedná o prioritu číslo jedna.
Za uplynulý rok mi rukama prošlo množství práce a v dalších letech jí bezesporu na mne čeká ještě mnohem více. Budu se jí věnovat s plným nasazením, jak je ostatně mojí zásadou. Její hodnocení pak bude záležet na vás, voličích.