Dnešní rok se ponese kromě migrace i ve znamení možného odchodu Velké Británie z evropských struktur, tzv. brexitu. Premiér vlády Spojeného království a Severního Irska David Cameron v tuto chvíli vyjednal své požadavky na změny v rámci EU tak, aby za několik měsíců vyzval v referendu Brity, aby hlasovali pro setrvání v projektu sjednocené Evropy.
Mnozí jeho spolustraníci však již veřejně deklarovali, že Evropská unie nemá Británii co nabídnout a odchod je jediným možným řešením. Domnívám se, že je však potřeba podívat se na situaci detailněji a říci si, o co přesně Davidu Cameronovi jde a co všechno svým jednáním riskuje.
Deklarované požadavky
Podle portálu Euroskop jsou čtyři oblasti, ve kterých chce Cameron v EU reformu: »ekonomické vládnutí – především zajištění práv nečlenů eurozóny; zlepšení konkurenceschopnosti EU – snížení byrokracie, posílení vnitřního trhu; suverenita – vyvázání se ze závazku ‚stále užší Unie‘, posílení pravomocí národních parlamentů; migrace – pracovníci z jiných zemí EU by měli nárok na sociální dávky až po čtyřech letech práce, na nově přijaté země se nemá vztahovat volný pohyb, dokud se jejich ekonomická úroveň nepřiblíží zbytku EU.«
Je sice pravdou, že britské požadavky nezní (zejména pro ČR jako nečlena eurozóny) vůbec špatně, ovšem vidím zde dva velmi problematické body.
Zaprvé se nemohu zbavit svého prvotního pocitu, že Cameronovi jde především o nezávislost a nedotknutelnost britského bankovního sektoru – londýnské bankovní čtvrti City. EU se totiž stále snaží (i když ne zrovna úspěšně v porovnání s USA) kontrolovat bankovní sektor tak, aby nedocházelo k dalším finančním krizím. Britská bankovní lobby je však velmi silná a chce zůstat na Bruselu zcela nezávislá a Cameron jí, jakožto konzervativní politik, naslouchá velmi bedlivě.
Druhý problém je volný pohyb osob. Přestože mnohé studie ukazují na prospěšnost přistěhovalců (zejména z EU), nálada v britské veřejnosti jim často nepřeje a Cameron toho chce populisticky využít. To je pro nové členské státy (tedy i ČR), které by byly ve volném pohybu osob omezeny, zcela nepřijatelné.
Obecným problémem těchto požadavků je, že by se musely otevírat evropské smlouvy, což je něco, co si ostatních 27 států nepřeje. Otevření smluv se totiž rovná Pandořině skříňce.
O co jde za oponou
David Cameron má na britské politické scéně dva zásadní problémy, které můžeme výrazně vidět za jeho dnešními snahami o reformu EU:
- Jeho vlastní strana je v otázce evropské integrace značně rozdělená. Jak bylo řečeno při debatě s britskou velvyslankyní v ČR Jan Thompson, je i samotný vládní kabinet v otázce EU rozdělen na dva tábory. David Cameron se snaží zachovat jednotu strany tím, že odpovědnost za řešení evropské otázky hodlá dát britskému lidu a nad celou věcí si umyje ruce. V pokusu o udržení jednoty strany je ale již zcela prokazatelně neúspěšný. Konzervativní strana se mu i přes vyjednanou dohodu nadále drolí pod rukama, když starosta Londýna Boris Johnson (o kterém se velmi nepokrytě mluví jako o budoucím vůdci strany) prohlásil, že bude součástí kampaně za vystoupení Británie z EU.
- Cameron chce zachránit britský stranický systém. V Británii tradičně sestavuje vládu jen jedna vítězná strana (výjimkou jsou doby krize či válek a minulé volební období, kdy byl konzervativní Cameron kvůli nedostatečnému volebnímu vítězství nucen vládnout s liberály), přičemž šanci na to sestavovat vládu mají většinou jen konzervativci nebo Labour Party. Třetí vzadu dlouhodobě byli liberálové, ale ti byli vystřídání populistickou a silně protievropskou stranou UKIP, která nejenom že bere od Camerona hlasy, ale i značnou část členské základny, včetně již zvolených politiků. Premiér tedy ví, že musí ve vztahu k EU přitvrdit, pokud chce slabý UKIP a silné konzervativce.
Co Cameron riskuje?
Ve stručnosti je to samotná Británie, jak ji známe, a její pozice ve světě. Faktem je, že jak Velká Británie, tak EU by brexitem ztratily značnou část svého zahraničního vlivu. Spojené království by si značně zkomplikovalo obchod se zeměmi EU, a tím pádem riskuje budoucnost své ekonomiky.
Jako největší problém ovšem vnímám tvrzení, že v referendu rozhodne lid Velké Británie. To není tak docela pravda. Velká Británie se skládá z Anglie (cca 53 milionů obyvatel), Walesu (cca 3 miliony obyvatel), Severního Irska (skoro 2 miliony obyvatel) a Skotska (cca 5 milionů obyvatel). Při pohledu na tato čísla vidíme zcela jasně, že rozhodovat bude primárně Anglie, která je spíše konzervativnější (a zejména jih Anglie i dosti protievropský) a Cameron to moc dobře ví. Skotsko, Wales a Severní Irsko se mohou snažit, jak chtějí, ale Angličany prostě nepřehlasují, a tady vzniká pro Camerona problém, který zdá se vesele ignoruje. Mnoho totiž nechybělo, aby Skotsko vyhlásilo v roce 2014 v referendu nezávislost na Velké Británii. Analytici se shodují, že jedním z důvodů, proč se Skoti neodpojili, byl ten, že by si nebyli jisti, zda by i po odchodu z britského království byli členy EU. Skoti jsou totiž významně proevropštější než Angličané a jak bývalý předseda liberálů Nick Clegg, expremiér Tony Blair, tak současná předsedkyně nejsilnější strany ve Skotsku – Skotské národní strany – se shodují v tom, že pokud Velká Británie opustí evropské struktury, opustí Skotsko Velkou Británii.
To se ještě ani nezmiňuji o tom, že někteří analytici předpovídají problémy i v Severním Irsku. Irům ze severu se totiž nebude líbit, že mají nižší sociální standardy než obyvatelé nezávislého a evropského Irska. Na stole se tedy možná znovu objeví plán na sjednocené Irsko.
Cameron si o sobě může myslet, že je novodobá Thatcherová a že Británie je stále obrovská koloniální mocnost, ale pravda je jiná. Fakt, že se stal podruhé premiérem, nesouvisí ani tak s jeho politikou, ale spíše s faktem, že opoziční Labour Party nebyla schopna najít lídra s důvěryhodným programem. Britové s jeho první vládou spokojeni nijak nebyli, ale nenašli důvěryhodnou alternativu. Labour Party navíc velmi uškodil i vzestup regionálních stran (zejména skotské SNP), který byl umocněn i nespokojeností regionů s tím, kterak Cameronova vláda (ne)zvládala finanční krizi. Takže podruhé zvolený premiér ví, že musí provést zásadní změny, aby si zajistil další zvolení či aby zachoval silnou Konzervativní stranu. Problémem ovšem je, že kvůli tomu riskuje jednotu Británie, pozici země v zahraničí a ekonomickou stabilitu jak velké Británie, tak celé EU. Osobně se domnívám, že se jedná o příliš velkou hru na tak slabého lídra.
Jsem přesvědčena, že Británie je silnější v EU a EU je silnější s Británií, a přijde mi neuvěřitelné, jak lehce David Cameron hazarduje s osudem své země a všech zemí evropského projektu. Cameron navíc na celý proces vyjednávání nesmyslně tlačil, což jen umocňuje dojem, že se jedná z jeho strany pouze o hru, ve které on je tím zoufalým a slabým, který si zvolil útok jako poslední obrannou taktiku…
Kateřina KONEČNÁ