Na Výboru pro dopravu a cestovní ruch jsme v posledních měsících diskutovali velmi závažnou zprávu o »Záchraně životů: zvyšování bezpečnosti vozidel v EU«.
Vzpomínám, že před cca deseti lety byly dopravní nehody a jejich smrtelné následky součástí každých večerních zpráv a kdy dopravní nehody byly 10. největší zabiják lidí. Například v ČR však dochází ke zlepšení. Při dopravních nehodách vloni u nás podle předběžných údajů zemřelo 556 lidí, což je nejméně obětí od roku 1961.
Otázkou však je, jak tyto pozitivní trendy udržet a popasovat se s další vlnou technologické revoluce.
To, co nás totiž s největší pravděpodobností čeká, je nástup samořídicích aut. Podle webu Business Insider jich už v roce 2020 bude na silnicích zhruba 10 milionů a s tímto nástupem se začínají vyskytovat velmi zásadní otázky. Ta zcela elementární je, kdo by měl mít v takovémto dopravním prostředku »hlavní slovo« – auto, či člověk?
Řidič může porušovat předpisy, řídit pod vlivem návykových látek, dělat chyby, kterými je v dnešní době způsobeno přibližně 95 % všech nehod.
Zodpovědnost za robota?
Na druhou stranu však dokáže monitorovat situaci ve větší komplexnosti a učinit rozhodnutí, které sice zahrnuje porušení předpisů, ale je v danou chvíli nejlepší pro bezpečnost všech účastníků provozu. Otázkou také je, kdo bude právně zodpovědný za činy takového samořídicího auta. Nejvíce přetřásaným dilematem však je, zda takovéto auto, které reaguje na nenadálou událost na silnici, má v případě hrozící kolize možnost »obětovat« svého jezdce či ohrozit životy ostatních osob, které se nacházejí v blízkém okolí. Podle jakého (do značné míry filozofického) klíče se mají tato auta řídit?
A za kamiony…
Další zajímavou otázkou byla kamionová doprava. Nehody nákladních automobilů si totiž každý rok vyžádají na 4000 obětí. Přičemž se často jedná o cyklisty a chodce ve městech. Například v Londýně je kamion spojen se 38 % úmrtí cyklistů a 25 % souvisí se smrtelnými srážkami chodců a kamionů. Pokud vjede kamion, se kterým se dnes a denně potkáváme na dálnicích, do města, má kolem sebe značné množství mrtvých bodů. Jelikož jeho řidič sedí nad motorem, má sice velký rozhled dopředu, což je na dálnici samozřejmě nutné, ale ve městě pak se z jeho silné stránky stane slabina, která ohrožuje životy. Není to chyba řidičů, nýbrž konstrukce samotného nákladního automobilu. Je tedy třeba otevřít téma, jestli neomezovat pohyb nákladních aut s velkým množstvím mrtvých bodů v hojně zalidněných místech.
V roce 2016 přišlo v EU při dopravních nehodách o život 25 500 osob a dalších 135 000 utrpělo vážná zranění. Nemůže být tedy pochyb o tom, že je třeba být v této věci aktivní a neustále tlačit na zlepšování.
Zvážit je nutno všechny možnosti jako třeba povinnost montáže automatických asistenčních systémů nouzového brzdění a rozpoznávání cyklistů a chodců, zvětšení bezprostředního pole výhledu u nákladních vozidel a autobusů, montáž imobilizéru citlivého na alkohol, změnu přístupu učení řidičů v autoškolách tak, aby byli seznamováni s nejnovějšími technologiemi, povinnost montáže systémů monitorování tlaku v pneumatikách apod.
Ochrana lidského života musí být zcela zásadní a zároveň musí platit, že člověk je ten, kdo má nad vším hlavní kontrolu. Automatizace dopravy nemá sloužit k tomu, aby se z řidiče stal sluha, ale má být pánem, který využívá technologie ku prospěchu všech účastníků provozu…
text vznikl pro Haló noviny, rubriku Evropa zleva