Všichni víme, že Česká republika (respektive celá střední a východní Evropa) má v Bruselu jeden velký problém – není slyšet. Naši ministři často neovládají cizí jazyky, nejsme schopni vytvářet aliance, neumíme lobbovat, nemáme dostatečné množství Čechů v hlavních institucích, a pokud je tam máme, komunikace státu s nimi vázne apod. To všechno vytváří atmosféru, ve které se cítíme osamocení a jsme rádi za Visegrádskou čtyřku, která nám pomáhá si uvědomit, že v tom alespoň nejsme sami. Uzavřít se do prostoru, ve kterém se cítíme dobře, ovšem očividně nestačí a přehlasování u migračních kvót (kde s námi nebyly na jedné straně ani všechny státy V4) to jasně dokazuje. Musíme se tedy začít ptát – není už nejvyšší čas, naučit se lobbovat?
Lobbying v EU
Nejde přitom jenom o české státní instituce, ale i o české firmy a uskupení. Údaje zpravodajské serveru Politico.eu mluví zcela jasně. Jenom v roce 2016 lobbisté vynaložili 1,7 miliard eur, aby v EU prosadili své zájmy a byli slyšet. Zásadní problémem je, že 95 % této částky pocházelo ze zemí, které se staly členy EU před rokem 2004. To tedy znamená, že Česká republika, Estonsko, Kypr, Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovinsko, Slovensko, Bulharsko, Rumunsko a Chorvatsko se podíleli na výdajích na lobbying pouhými pěti procenty. V žádném případě nechci hájit lobbying, jakožto správný nástroj prosazování zájmů, ale realita je taková, že když v Bruselu nejste a nelobujete, tak zcela logicky nic nezískáte. Nikdo neví, co si o čem myslíte a evropští zákonodárci mohou snadno (a nechtěně) udělat rozhodnutí, které vás poškodí. Z pozice europoslankyně mohu říci, že nezáleží pouze na tom, jaké informace dostanete, ale záleží také na tom, kdo vám je reálně dá a kdy.
České firmy až příliš mnoho spoléhají na to, že to za ně náš stát ohlídá. Ovšem Brusel rozhodně není Peking či Nové Dillí, aby se mohli dovolávat ekonomické diplomacie. Brusel není žádné chaotické tržiště, na kterém byste potřebovali držet za ruku. Nechápu tedy, proč lobbistické organizace sídlící v České republice vydaly v roce 2016 jen 4,1 milionu eur, což znamená, že český podíl na evropském lobbingu je 0,24%.
Kdo umí?
Stačí se jenom podívat na země, které jsou v této branži významně úspěšnější než my. Nejvíce peněz daly lobbistické organizace sídlící v Belgii (427 milionů eur-tady by se slušelo poznamenat, že v Bruselu sídlí řada mezinárodních a i celoevropských organizací, takže se nejedná pouze o belgické firmy a sdružení). Druhé místo získaly lobbistické instituce se sídlem v Německu (181 milionů eur-zde se žádné překvapení rozhodně nekoná, ale ukazuje to na fakt, že Němci jsou schopni a ochotni si svoje zájmy pohlídat a mnoho do jejich obrany investovat), Británií (154 milionů eur) a Francií (106 milionů eur). Šokují je, že se do první desítky nedostal ani jeden stát, který vstoupil do EU po roce 2004.
Často se v EU bavíme o dělících liniích – sever a jih, východ a západ, staré členské země a nové členské země, země průmyslové a země rurální apod. Jsem stále více přesvědčena, že Česká republika si za své postavení v EU může to značné míry sama. Je pasivní a chybí jí silný tah na branku. Když nevíme, co vlastně v EU chceme, tak se nemůžeme divit, že nic nezískáme a nikdo neví, co od nás čekat. Naše firmy vytřeštěně koukají na evropskou legislativu a ani ve snu by je nenapadlo, že by se jí mohli pokusit sami ovlivnit. Když se chováme jako hadrová panenka, tak se tak s námi bude i zacházet. Potřebujeme nebát se bít za svoje zájmy a je jedno, jestli jde o český stát, či o české firmy.