Kateřina Konečná rozebrala všechny podstatné kroky a problémy odchodu Velké Británie z Evropské unie. Jak se Brexit promítl do britské a evropské politiky a jaké jsou jeho možné scénáře?
Situace ve Velké Británii
Politická scéna je od referenda o Brexitu a zejména od předčasných (a velmi nečekaných) parlamentních voleb v neustálé krizi. Zejména vládní konzervativci jsou v otázce Brexitu (soft vs. hard) rozdělení a totéž platí i v Labour Party. Konzervativci mají navíc ztíženou pozici tím, že jsou nuceni opírat se o hlasy severoirské strany DUP. Premiérka Theresa May je často kritizována, že je slabým lídrem a až příliš trpí vládní roztržky, které iniciuje zejména ministr zahraničí Boris Johnson, který patrně pouze vyčkává na dobu, kdy bude Brexit vyjednán, aby hodil odpovědnost na May a sám se přihlásil o křeslo premiéra. Od nového roku je navíc ve vzduchu výhrůžka od vrcholných představitelů konzervativců, že pokud May nezačne dělat na vládní úrovni pokroky a nenapraví pozici Konzervativní strany, kterou v průzkumech poráží Labour Party, pak může o svůj post přijít.
Zároveň ve Velké Británii sílí hlasy podporující druhé referendum (podporuje např. Nick Clegg, Tony Blair a starosta Londýna). Častým argumentem je, že první referendum bylo o nových podmínkách, které vyjednal David Cameron, a druhé by tak mělo být o finální dohodě s EU.
Situace se však komplikuje i v táboře Labour Party. I zde jsou v otázce Brexitu protichůdné názory a dochází k pnutí. Jeremy Corbyn se dlouho drží strategie, ve které uznává výsledek referenda, odmítá druhé referendum, do jednání o Brexitu nezasahuje, jelikož to považuje za problém Konzervativní strany, a koncentruje se na vytváření vize Velké Británie po Brexitu. Ukazuje se však, že jeho neochota vyjadřovat se k britskému tématu číslo jedna začíná být viděna velmi negativně, a je tady otázkou, jak dlouho mu tato strategie vydrží.
Z hlediska následujícího vývoje je nutné mít na paměti dvě zásadní informace. Zaprvé – britská vláda se zavázala, že umožní Dolní sněmovně parlamentu, aby hlasovala o konečné dohodě o odchodu země z Evropské unie ve zvláštním zákoně. Jednalo se o ústupek rebelům z Konzervativní strany, který může za cca půl roku způsobit vládě značné komplikace. Zadruhé – poslanci Dolní sněmovny britského parlamentu v souvislosti s chystaným odchodem z Evropské unie odsouhlasili právní odluku od Bruselu. Klíčový zákon o ukončení nadřazenosti unijního práva nad britskými zákony, který upraví podmínky takzvaného Brexitu, nyní směřuje k projednání do Sněmovny lordů. Zákon by měl platit od 11.00 greenwichského středního času 29. března 2019. [1]
Obecně vzato se dá konstatovat, že rozhodnutí o Brexitu vyvolalo na britské scéně chaos, který se zatím nikomu nepodařilo odstranit. Britské politické špičky se nemohou dohodnout, co si od vyjednávání slibují a co je (tedy kromě samotného odchodu z EU) kýženým cílem. Britská vláda byla také dlouhé měsíce kritizována, že nechce představit svoji studii o dopadech Brexitu, aby se nakonec přiznala, že vlastně žádnou nemá. Představitelé vlády navíc řekli, že kabinet vůbec oficiálně neřešil, jak si představuje budoucí spolupráci s EU. Do toho všeho britská vláda čelí i dalším velmi významných problémům – krize ve zdravotnictví (NHS), nárůst chudoby [2], odliv kapitálu [3], teroristické útoky, dozvuky požáru v Grenfell Tower [4], problémy s bytovou politikou [5] apod. May, která slibovala voličům vládu, která bude silná a stabilní, se může radovat pouze z toho, že výhrůžky o nezávislosti Skotska prozatím utichly.
Primární požadavky Spojeného království (United Kingdom, dále UK) – konec nadvlády Soudního dvora EU nad britským soudnictvím, ukončení svobody pohybu osob z EU při zachování evropského jednotného trhu (podle EU nemožné), UK odmítá vyrovnat britské závazky vůči Unii (z této pozice UK již ustoupilo), možnost uzavírat vlastní obchodní dohody.
Situace v EU
Evropská unie se dokázala z počátečního šoku po referendu velmi rychle oklepat, převzít iniciativu a prezentovat svá stanoviska, návrhy a požadavky. Evropská rada se navíc v krátkém čase dokázala sjednotit na hlavních prioritách a stále se jí daří držet společnou linii ve chvíli, kdy se Britům nedaří se dohodnout takřka na ničem. Ani pozice EU však vůbec není jednoduchá. EU si je vědoma, že je třeba nastavit vztahy s UK tak, aby nedošlo ke zpřetrhání dlouhodobých vazeb, což by zejména v oblasti bezpečnosti mělo dalekosáhlé následky, ale zároveň nesmí být dohoda s Velkou Británií příliš atraktivní pro další členské státy EU, které by se tak mohly rozhodnout následovat britského příkladu.
Pozice EU je často nesnadná i právě díky komplikacím, které vyplývají z nejednotnosti britské strany. EU je často nucena čekat na britské stanovisko, které se však rodí za velkých nesnází. Ukázkou může být i jedno významné jednání mezi předsedou Komise Junckerem a premiérkou May – po několikahodinovém rozhovoru se dohodli na tom, že je možno uzavřít první část vyjednávání (tzv. rozvod), poté May obdržela telefonát z Londýna, že koaliční strana DUP nesouhlasí s dohodou o Severním Irsku, a celodenní jednání ztroskotalo.
O jednotnosti evropského postoje k Brexitu svědčí i to, že debata nad tím, za jakých podmínek bude EU akceptovat tzv. přechodné období, trvala pouze dvě minuty. Přesto však můžeme očekávat, že ve druhé fázi vyjednávání o Brexitu dojde k narušení jednotného postoje, jelikož se budou více projevovat specifické národní zájmy (např. otázka rybolovu).
Hlavní představitelé EU často deklarují, že Brexit je ještě stále možné zastavit. Na stole je i varianta budoucího návratu UK do EU, pokud si země podá přihlášku.
EU rozhodla, že dvě evropské agentury, které sídlily v Londýně, se přestěhují do Paříže a Amsterodamu.
Stav oficiálních jednání mezi EU a U
29. března 2017 – premiérka May aplikovala článek 50, a začalo tedy dvouleté vyjednávací období.
Prosinec 2017 – EU si na hned na počátku vyjednala, že nejdříve se musí vyřešit tzv. rozvod (narovnání vztahů), a teprve poté dojde k jednáním o budoucím vztahu mezi UK a EU [6], k čemuž však bylo nutné vyřešit zejména tři základní body – ochrana práv občanů, irská hranice a vyrovnání britských závazků vůči Unii. Hlavní tři instituce EU došly k závěru, že v těchto bodech došlo k dostatečnému posunu na to, aby bylo možné zahájit fázi dvě. Je ovšem nutné si uvědomit, že to bohužel neznamená, že první fáze vyjednávání je již zcela dořešena. Stále zůstává řada nedořešených otázek (zejména u hranice s Irskem; konkrétní částky, kterou má UK EU zaplatit; otázka Soudního dvora EU), které se řeší souběžně s vyjednávací fází dvě. Často však zaznívá názor, že EU souhlasila s dostatečným pokrokem v první fázi pouze z toho důvodu, aby nepodkopala pozici May v UK.
Leden 2018 – EU jedná o přechodném období, na kterém se však UK s EU ještě definitivně nedohodly, ale britská strana o něj zažádala. EU má na toto období tyto požadavky – v Británii po jejím vystoupení dál plně platí unijní právo, včetně jurisdikce evropského soudu; UK však – jako stát stojící mimo blok – už nebude mít své zastoupení v institucích EU a jejím rozhodovacím procesu; UK musí implementovat nově schválenou evropskou legislativu; EU může v tomto období vetovat mezinárodní obchodní dohody, na kterých se UK dohodne se třetími zeměmi. Není jasné, jak dlouhé by toto období mělo být, ale mluví se o časovém rozmezí mezi 21 až 27 měsíci, přičemž EU předpokládá konec tohoto období na konci prosince roku 2020 (21 měsíců) a UK by preferovalo až 24 měsíců. Proslýchá se, že May odmítá, aby v rámci přechodného období platila svoboda pohybu občanů z EU do UK.
Podzim 2018 – V této době by mělo dojít k uzavření vyjednávání tak, aby dojednané body posoudila Evropská rada (tedy jednotlivé členské státy), Evropský parlament a britská Dolní sněmovna. Pokud v této době nedojde k dohodě na uzavření obou fází a nedojde ani k dohodě na tzv. přechodném období, přichází na řadu černý scénář tzv. no-deal (viz níže).
Možné scénáře
1/ Hard Brexit
Hard Brexit je jeden z možných scénářů odchodu UK z EU. Znamená to, že bude existovat smlouva o vystoupení. UK by muselo opustit jednotný trh a celní unii, což by bylo ekonomicky velmi nevýhodné pro obě strany. Na druhou stranu takovýto „rozvod“ by umožnil Británii získat opětovnou plnou kontrolu nad svými hranicemi, legislativou a uzavíráním nových bilaterálních obchodních dohod s dalšími zeměmi, tak jako např. Čína, Indie, USA apod. Z obchodního hlediska by se obchod řídil podle pravidel WTO. Jinými slovy UK by nemělo nic společného s EU a bylo by „svým vlastním pánem“ po všech stránkách vedení země a života v ní.
2/ Měkký Brexit
Takovýto přístup by ponechal vztahy UK s EU co nejblíže současnému uspořádání. UK by již nebylo členem EU a nemělo by místo v Evropské radě, Evropském parlamentu a v Komisi. UK by však zůstalo členem jednotného evropského trhu. Zůstaly by zachovány svobody pohybu osob, zboží, kapitálu a služeb. Nicméně pohyb osob by byl regulován a podléhal by britským nařízením. Jinými slovy, UK by následovalo model např. Norska, Islandu, Švýcarska a Lichtenštejnska, které nejsou členy EU, ale mají přístup k jednotnému trhu skrze členství v Evropském hospodářském prostoru. Tato možnost, pochopitelně, zahrnuje, že na oplátku tyto země musí přispívat do rozpočtu EU a zaručit dodržování oněch čtyř svobod. Takovýto model také počítá s tím, že některé aspekty evropského práva zůstanou v platnosti (především v obchodních vztazích) a členské země se jím musí řídit. Rozhodovací instancí je proto soudní dvůr EFTA.
Členství v EFTA je možnost sice méně pravděpodobná, nicméně z hlediska setrvání na jednotném trhu by bylo pro UK výhodnou. Prakticky by to znamenalo jít po vzoru Norska a Švýcarska a vstoupit do EFTA, což by v důsledku zajistilo Spojenému království setrvání v evropském tržním prostoru. Politicky by však UK zaplatilo velkou cenu. Například jak Švýcarsko zjistilo, členství v EFTA není slučitelné s nezávislou imigrační politikou. Vyžaduje také přijetí pravidel stanovených jinými členskými státy EU a jurisdikci Evropského soudního dvora. Právě tyto dva body jsou tzv. červenou linií pro Konzervativní stranu. Pokud v Británii neexistuje politická shoda o tom, jak postupovat s Brexitem, je toto patrně nejméně pravděpodobný scénář. Přinejmenším by se tedy ale mohlo jednat o základ pro ustanovené přechodného období.
3/ No-deal
„No deal“ je nejtvrdší možnost z tzv. „hard Brexitů“ (tvrdých odchodů) UK z EU, při které Británie nejvíce ztratí a který ji zasáhne nejvíce (ekonomicky, právně i politicky). Tento scénář se dá volně přeložit a definovat jako stav, kdy nebude existovat shoda mezi UK a EU na podobě „výstupní smlouvy“ (exit treaty). Jinými slovy dojde k absolutnímu selhání při vyjednávání, a tedy nebude existovat vzájemná shoda na podmínkách, jako je například velikost finančního vyrovnání nebo úloha Evropského soudního dvora. Při této možnosti by se také nepočítalo s absolutně žádnou diskuzí o budoucnosti vzájemných obchodních ujednání a vztahů v této rovině. V realitě by to potom logicky znamenalo, že by se UK a EU musely při vzájemných interakcích spoléhat na smlouvy definované mimo EU, například na závazky vůči WTO (Světová obchodní organizace), Haagskou úmluvu apod.
V tomto extrémním případě by mohlo dojít k tomu, že by samozřejmě nebyly nahrazeny ani základní dohody o infrastruktuře – jako jsou např. dohody o leteckých linkách. Z toho plyne, že by letadla britských aerolinek nemohla obsluhovat letiště v EU 27. Představitelé leteckých společností mají momentálně pochyby o tom, zdali budou moci v březnu 2018 garantovat platnost letenek vydaných rok předem. Přístavy a pozemní hraniční přechody by mohly skončit v naprostém chaosu ucpané dlouhými kolonami kamionů při čekání na celní kontrolu. Velmi problematickou by se stala hranice se Severním Irskem (kde by se extrémně zesílilo politické napětí). Teoreticky by se mohlo stát i to, že všechen pokrok v rámci práv občanů EU by byl anulován a občané EU by byli nuceni opustit UK. Na druhou stranu by došlo k uložení vízových povinností pro občany UK při cestách do EU.
Podle studie z Cambridge Econometrics by scénář „no-deal“ znamenal pro britskou ekonomiku ztrátu v hodnotě 50 miliard liber a cca půl milionu pracovních míst.
Finance
Pokud by se nepodařilo dojednat dohodu, Sněmovna lordů tvrdí, že by pro UK neexistovala žádná právní povinnost provést jakoukoliv platbu v rámci finančního vyrovnání (pozn. – „divorce financial settlement“). Je jasné, že toto by zanechalo obrovskou mezeru v rozpočtu EU. Takto by UK ušetřilo velkou spoustu peněz, nicméně by si automaticky zavřelo dveře a možnosti pro další vyjednávání (o obchodu), jelikož by k tomu po této možnosti nebyly další státy EU ochotné přistoupit (došlo by k velkému ochlazení vzájemných vztahů).
Občané
Bez dohody by prakticky „přes noc“ automaticky došlo ke zrušení práv občanů EU pobývat v UK a naopak. Teoreticky by se mohli stát příslušníky třetích zemí, na které se vztahují domácí imigrační pravidla. Vzhledem k tomu, že by se to týkalo více než tří milionů občanů EU v UK a téměř milionu občanů UK v EU, mohlo by se stát, že se jednotlivé země EU pokusí uzavřít dohody s UK, aby znovu navrátily tato práva svým občanům.
Obchod
Pokud by se nepodařilo dospět k nové obchodní dohodě, musely by se obě entity řídit pravidly WTO. Byla by automaticky uvalena cla na zboží, které proudí jak z EU do UK, tak naopak. Cla průmyslových výrobků by se pohybovala kolem 2–3 %, automobilů 10 % a na zemědělské produkty by byla uvalena cla mezi 20–40 %. Velmi by trpěl i obchod se službami. Automaticky by se zrušily čtyři základní svobody – volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Velmi by to zasáhlo i sektor finančních služeb.
4/ Druhé referendum
S přihlédnutím na ne zrovna dobré vyhlídky Spojeného království a na tolik nepřijatelných scénářů stále existuje možnost, že začne britský elektorát volat po druhém referendu s cílem tento závažný krok znovu přehodnotit. Nejpravděpodobněji by se tak stalo na konci vyjednávací fáze s EU. Pokud se britští vyjednavači vrátí z Bruselu bez komplexní dohody o volném obchodu nebo s velmi mírnou výstupní smlouvou, je docela možné, že nový parlament druhé referendum vyhlásí. Další možnou cestou k tomuto vysněnému scénáři těch, kteří chtějí zůstat, by teoreticky mohla být obnova politické reprezentace v nadcházejících volbách. Nicméně tento scénář je velmi těžké si představit, zvláště při zvážení už tak napjaté situace mezi oběma hlavními stranami a křehkosti jejich koalice.
5/ Brexit se nekoná
May stáhne aktivaci článku 50, nebo Velká Británie opětovně podá přihlášku do EU. Velmi nepravděpodobné.
Závěr
Domnívám se, že nejlépe současný stav vyjednávání o Brexitu ukazuje neověřená historka o tajném setkání kancléřky Merkelové s novináři v Davosu. Merkelová prý žurnalistům řekla, že ji britská ministerská předsedkyně opakovaně žádá, aby jí „učinila nabídku“. Na to jí německá kancléřka odpovídá: „Ale (vaše země) odchází (z EU), my vám žádnou nabídku dělat nemusíme. Takže co chcete?“ Mayová prý poté zopakuje své „udělejte mi nabídku“, a tak stále dokola. Ukazuje to na dlouhodobý trend v britském vyjednávání – britská strana stále požaduje, aby EU přišla s nějakým „kreativním řešením“ celé situace. EU však prezentovala již mnoho návrhů, a žádný se Britům nelíbil, jelikož sama britská vláda neví, jaký Brexit si přeje, jelikož i samotná společnost je v této otázce silně rozpolcená.
Uniklý dokument z čísla 10 (úřad premiérky) naznačuje, že ekonomická situace ve Velké Británii se bude zhoršovat. Pokud se Britům podaří uzavřít s evropskou sedmadvacítkou komplexní dohodu o volném obchodu, byl by růst v následujících 15 letech o pět procent nižší než v případě, že by k Brexitu nedošlo. Pokud by Londýn s Bruselem neuzavřel žádnou dohodu a EU s Británií by následně obchodovaly na základě pravidel Světové obchodní organizace (WTO), klesl by ve stejném období oproti současnému odhadu růst dokonce o osm procent. I v případě, že by Mayová vyjednala přístup na jednotný trh prostřednictvím členství v Evropském hospodářském prostoru, růst by se snížil asi o dvě procenta. Není tedy zdaleka jasné, jak premiérka May dokáže udělat z Brexitu úspěch pro UK, i když to svým občanům několikrát slíbila.
Je tedy naprosto jasné, že obě strany mohou očekávat velmi vyhrocené vyjednávání. Času není mnoho a britská strana si je vědoma toho, že mnoho mezinárodních firem (zejména z finančního odvětví) se bude v nejbližších měsících rozhodovat o tom, zda nepřesunout svá sídla do EU (šance i pro Českou republiku). May si navíc potřebuje napravit pošramocenou pověst u strany i celé země. Nic to ovšem nemění na faktu, že jedna země je ve vyjednávání s 27 dalšími v menšině, a je tedy v nezáviděníhodné pozici. UK má však v rukávu několik es – má na svém území cca tři miliony občanů z EU, EU vyžaduje uhrazení britských finančních závazků vůči Unii, EU si nemůže dovolit rozházet tradičně silného diplomatického a bezpečnostního hráče na mezinárodním poli (zejména je-li stálým členem Rady bezpečnosti). 4
Vysvětlivky:
[1] Unijní právo však tímto krokem z britského právního řádu automaticky nemizí. Parlament si vyhrazuje možnost ho dál přezkoumávat dle potřeb země. Týká se to asi 20 000 zákonů EU, které by následně parlament revidoval a buď zachoval, upravil, nebo zcela zrušil. Podle britských odborníků bude nutné změnit zhruba 1 000 unijních norem.
[2] V některých částech Londýna, Birminghamu a Manchesteru žije 53 % dětí v chudobě. V porovnání s obdobím před pěti lety narostl počet dětí v chudobě o 400 000 a důchodců o 300 000.
[3] Zejména z Londýna odchází mnoho firem do EU. Týká se zejména finančního centra – City.
[4] Všechny tyto problémy velmi nahrávají Labour Party.
[5] Více než polovina mladých lidí ve Velké Británii začíná svůj dospělý život v hazardních podmínkách. Přibližně 338 tisíc bytů, které mají pronajaté lidé mladší 35 let, je ve stavu, kdy mohou způsobit svým obyvatelům i vážná zranění.
[6] Velká Británie chtěla řešit obě dvě tyto problematiky souběžně, ale se svým požadavkem neuspěla.