V době, kdy byl internet ještě v plenkách, se mnoho vědců a analytiků radovalo, že přinese světu větší informovanost a díky tomu i angažovanost ve věcech veřejných.
Dnes jsme v situaci, kdy mnozí urputně bojují proti dezinformacím, jejichž se internet stal hlavním semeništěm. Považuji za správné, když novináři a analytici bojují proti lžím, ale vadí mi, když si velmi účelově vybírají mezi tím, co je informace a co je dezinformace.
Dvojí metr
Nechci nechat nikoho na pochybách – sama se velmi urputně snažím proti dezinformacím bojovat a na každém setkání s občany je vyzývám, aby – když si přečtou něco kontroverzního – nepanikařili a třeba mi napsali, abych jim mohla pomoci informaci vyhodnotit. Jsem navíc přesvědčena, že všichni, kteří nějaké informace sdílí, za ně mají zodpovědnost. Neexistuje nic jako nevinné sdílení. Buď (poté, co si jí ověřím) informaci věřím a podle toho s ní pracuji (tedy jí třeba i pošlu dál), nebo ne. Rozhodně nesdílím, čemu nevěřím. Často však právě ti, kteří apelují na to, aby si lidé informace ověřovali a hned všemu nevěřili, sami naletěli, protože vlastně naletět chtěli, protože ta informace ukazovala ve špatném světle někoho, koho nemají rádi. Mluvím tu třeba o novinářích, co s takovou láskou rozmázli informaci o tom, že předseda britské Labour Party Jeremy Corbyn byl agentem StB.
Bulvár jako zdroj?
Začněme tím podle mého soudu zcela zásadním. Novináři a analytici dnes neustále mluví o tom, že si musíte hned zkontrolovat, kdo je zdrojem informace. Takže v našem případě, kdo je tím zdrojem? Nejvyhlášenější a nejvykřičenější britský bulvární deník The Sun. Od kdy přesně ale je bulvár brán jako relevantní zdroj informací? Od kdy novináři a analytici, kteří sami sebe považují za solidní, věnují čas šíření informace z bulváru, tedy média, kterým často opovrhují jakožto neprofesionálním a neetickým? Výmluva novinářů samozřejmě je, že pouze chtěli informovat své čtenáře; já si ale kladu otázku, zda se tak nedopustili toho, co dělají »běžní« šiřitelé dezinformací, tedy zda podlehli touze informovat o něčem skandalizujícím bez sebemenší ochoty informaci ověřovat.
Co se samotného sdělení týče, Corbyn údajně v 80. letech vědomě spolupracoval s československou StB a bral za to peníze, což The Sun řekl bývalý příslušník StB Ján Sarkocy. Jeho informace byly prý na špičkové úrovni, jelikož věděl i nejdetailnější informace ze života premiérky Margaret Thatcherové.
Jaká jsou fakta?
Corbyn byl v 80. letech tzv. backbencher, tedy poslanec bez nějakého vlivu a moci. Primárně se věnoval boji proti rasistickému apartheidu v Jihoafrické republice a snahám o propuštění Nelsona Mandely v době, kdy většina Spojeného království měla Jihoafrickou republiku za spojence a Mandelu za vyvrhele. Thatcherovou nenáviděl a neměl k ní přístup.
Ředitelka českého Archivu bezpečnostních složek Světlana Ptáčníková řekla, že z archivních dokumentů »nijak nevyplývá, že by (myšleno Corbyn) věděl, že se stýká s rozvědčíkem«. Rovněž číslo jeho spisu neodpovídá tvrzení, že by vědomě spolupracoval se StB… Corbyna se zastali i někteří signatáři Charty 77, přičemž varovali před nekritickým přejímáním informací.
Z toho dle mého soudu vyplývá jasný závěr – je povinností nás všech se zamýšlet nad informacemi, které se k nám dostávají. Pokud jsem novinář či analytik, který kritizuje nekritické přebírání a sdílení informací, neměl bych tuto základní chybu činit sám. Sdílet lži je samo o sobě hloupé, ale vrcholem blbosti je lži šířit a přitom kritizovat tento přístup jen u jiných!
Text byl vytvořen pro Haló noviny rubriku „Evropa zleva“.