Rozhovor: S europoslankyní a kandidátkou na předsedkyni strany Kateřinou Konečnou jsme hovořili o její představě budoucnosti strany, postojích k EU i o možné podpoře vlády Andreje Babiše.
!Argument: Paní europoslankyně, kandidujete na předsedkyni KSČM. Od roku 2003 počet členů KSČM kontinuálně klesá, straně se také nedaří ve volbách a v těch posledních dostala o skoro 50 % podpory méně než v roce 2013, průměrný věk členů i voličů je značně vysoký a někdy se tvrdí, že strana vymírá. Nachází se KSČM jako politická strana v krizi a měla by hledat nový model, jak oslovit nové voliče? Případně jaký podle Vaší představy?
Kateřina Konečná: Já se primárně domnívám, že bychom měli skoncovat s pověstí protestní strany. KSČM musí přestat být stranou, která si velebí v opozici a říká na všechno ne. Já bych si představovala stranu, která je aktivní a sebevědomá. Na krajské a komunální úrovni se podílíme na řešení celospolečenských problémů a musíme se to naučit zdůrazňovat a „prodávat“. Na můj vkus je KSČM nyní příliš statická v době, kdy má mnoho občanů pocit, že byli vydáni napospas globalizované ekonomice a zcela osamocení. Jsem přesvědčena, že bychom měli nejenom zapracovat na tom, aby se nám vrátili naši minulý voliči, ale musíme myslet i v širším měřítku a vytvářet naše politiky tak, aby oslovili co nejširší škálu občanů. Boj proti církevním restitucím a za obecné referendum bude samozřejmě pokračovat, ale je třeba se intenzivně věnovat i tématům jako jsou ostudně nízké mzdy, automatizace práce, odliv peněz z poctivé české práce do zahraničí, daňové ráje, bytová politika, stárnutí populace, neskutečně trapně nízkými důchody, navrácení přírodního bohatství do rukou státu, bezpečnost apod. Stát stále tvrdí, jak se máme všichni dobře, ale málo kdo to reálně vidí. Jedním dechem však stát dodává, že na důstojné platy pro např. zdravotní sestry a učitele není, ale to je obrovská lež. Z naší země utíkají miliardy a stát jim ještě zamává a nic s tím nedělá. Matky samoživitelky ponecháváme napospas a manažeři státních podniků dostávají několika miliónové odstupné. Takto nemorálně není možné řídit stát. KSČM na to musí nejenom upozorňovat, ale aktivně se podílet na návrzích, které to mohou zvrátit. Strana má dojem, že je osamocena, ale v České republice jsou desítky organizací, které na tyto problémy upozorňují (např. zmiňované odbory) a chtějí s tím něco dělat. Musíme se naučit s nimi spolupracovat a dokázat, že opravdu chceme reálně dělat i pozitivní politiky. Jak říkám, nejsme osamoceni, ale kdo osamocen je, je český občan, který je zadlužený, dostává mizernou mzdu, jí produkty druhé kvality, zvyšují se mu nájmy a náklady, ale nikdo mu nepomáhá. KSČM musí a bude.
!A.: Tichá podpora vlády polistopadového oligarchy Andreje Babiše, která se zdá být skoro jedinou z možností, jak mít vládu s důvěrou bez nutnosti nových voleb: je to pro Vás už za červenou čárou, nebo bude záležet na konkrétní dohodě podle hesla „politika je umění možného“?
K.K.: Asi se shodneme, že Česká republika by si zasloužila mít, zejména v tak turbulentní době, stabilní vládu s důvěrou, která přestane kecat a bude opravdu pracovat pro občany naší země. Kabinet na cestách a výletech je možná fajn, ale nijak reálně nepřispívá. Potřebujeme fungující kabinet ve Strakově akademii. Politika je uměním možného, ale musí vnímat primárně vůli občanů a politickou realitu. Mě jde hlavně o to, aby programové prohlášení vlády obsahovalo levicové body, zavázalo se řešit dlouhodobé problémy země, dalo občanům větší možnost se podílet na směřování státu apod. Pokud se bude vyjednávat, pak samozřejmě budou jednání složitá a tvrdá. Já bych pouze chtěla, aby KSČM vedla tato jednání co nejvíce transparentně. Tím nemyslím, že budeme pod stolem psát tajné zprávy novinářům, ale že všichni budou znát naše podmínky a že prohlášení vlády již nebude cárem papíru, ale závaznou smlouvou s daty, do kdy budou jednotlivé zákony představeny.
Samozřejmě nejsem (diplomaticky řečeno) nadšená z vysokých volebních výsledků hnutí ANO. Je mi mimořádně trapné kolegům z Evropy vysvětlovat Babišovy aféry a jeho způsob argumentace typu „je to kampaň“. Když máte v čele země někoho, kdo vládne bez důvěry, je trestně stíhaný, má mediální impérium, v pozici ministra významně zbohatl, de facto vlastní české zemědělství, no tak nevypadáme jako úplně „standardní“ země. Ovšem rozhodují voliči a ti o jeho skandálech věděli. Může se nám to nelíbit, ale pokud budeme ignorovat politickou realitu, budeme mít jedny volby za druhými, nebudeme mít funkční vládu, pak bude náš obraz v zahraničí možná ještě horší.
!A.: Ještě jedna otázka k budoucnosti strany: myslíte si, že by KSČM měla být spíše stranou protestní jako doposud, nebo výrazně alternativní?
K.K.: KSČM musí představovat alternativy a otevírat nová témata. Já osobně třeba nemám zcela vyhraněný názor na nepodmíněný základní příjem, ale co považuji za ostudné je, že se o něm vůbec nebavíme. Všichni víme o průmyslové revoluci 4.0 a opět jen pasivně čekáme, co se stane. To si nemůžeme dovolit, pokud nechceme vidět ohrožená pracovní místa v České republice. Co třeba participativní rozpočty? Podpora sociálního podnikání a družstev? Proč se těchto tématech nebavíme? Nemůžeme přece doufat a čekat, že je otevře na politické scéně někdo jiný. Dovolím si dát osobní příklad – vy sama (míněna je Ilona Švihlíková – poznámka redakce) píšete velmi zajímavé články o ekonomické situaci u nás i ve světě. Co nám brání kontaktovat takovéto experty a pokusit se s nimi přijít na možná řešení? Budu chtít vidět spolupráci KSČM s lidmi a organizacemi, kteří se chtějí podílet na vytváření alternativ a jsou ochotni a schopni otevírat nová témata. To je součástí mojí vize KSČM jakožto aktivní opozice a významného politického hráče.
!A.: Jak byste zhodnotila strategickou situaci v české levici v posledních zhruba 20 letech, kdy díky bohumínskému prohlášení v podstatě neexistovala od roku 1995 až do nedávna vůbec možnost vzniku levicové vlády? Chápu, že je to věc, která nepřišla z iniciativy KSČM, ale přesto ovlivňovala její politiku a možnosti.
K.K.: KSČM měla velmi dlouho pověst strany, se kterou se nemluví. Stálo to mnoho práce a úsilí (a popravdě i příchod SPD do sněmovny), ale z této situace jsme již venku. Bohumínské prohlášení zaškrtilo možnost parlamentní spolupráce na levici, ale k určité míře spolupráce samozřejmě docházelo. Kde je shoda na tématech, cesta se vždy objeví. KSČM však již odmítá být stranou ve stínu minulosti, se kterou nemá nic společného. Pokud si chce ČSSD svazovat ruce, je to jejich volba, ale i u nich by se měla prosadit touha řešit celospolečenské problémy levicovou cestou a k tomu nás budou potřebovat.
!A.: Forma by neměla být důležitá a převažovat nad obsahem, ale přesto hraje v dnešní politice dost velkou roli: takže jaký je Váš názor na to dát straně také novou značku v podobě nového, modernějšího názvu?
K.K.: Tato debata není na stole. Ti, kteří chtějí, abychom změnili název, pak stejně budou říkat, že jsme ti stejní, jen s jiným názvem. Já se spíše domnívám, že bychom měli primárně zapracovat na propagaci našich vizí a působení na sociálních sítích. Slovo „komunismus“ není nadávkou a my se ho nechceme vzdát.
!A.: Máte na rozdíl od mnoha jiných zkušenosti z evropské politiky jako europoslankyně. V rámci Evropské levice se intenzivně diskutuje budoucnost Evropské unie. Chápete v tomto kontextu KSČM jako proevropskou stranu?
K.K.: Spíše jako eurorealistickou. Osobně říkám, že největším lékem Czexit je Brexit, ale EU se musí reformovat. Z levicové perspektivy je samozřejmě nutné výsledek britského hlasování zcela respektovat. EU se nad sebou musí nyní pořádně zamyslet, aby nedošlo k dominovému efektu. Příliš mnoho problémů se odsouvalo a řešilo se pozdě (např. migrace). Sebereflexe tváří tvář takovéto situaci je tedy naprostou nutností. Není možné situaci zlehčovat levnými prohlášeními ve stylu „co tě nezabije, to tě posílí“ jako to po referendu o Brexitu udělal předseda Evropské rady. Pokud nad tímto EU mávne rukou, možná bude mávat na odchod dalším státům z EU. Považuji tedy za zcela zásadní, aby v rámci debat o Brexitu nebyla upozaděna debata o nutné přeměně EU. Jsem přesvědčena, že je nutné provést zásadní politický posun směrem k politikám, jež vytvářejí udržitelný hospodářský růst a plnou zaměstnanost a zaměřují se na boj s chudobou, sociálním vyloučením a příjmovou nerovností ve všech členských státech a mezi nimi. Brexit by měl být vnímán jako výzva a závazek k vybudování jiné Evropy. Domnívám se, že se s Brexitem projevila nutnost takové Evropy, v níž budou žít sobě rovní, která dosáhne sociálního pokroku a míru a která musí být budována na souhlasu a účasti obyvatel a občanů a také na rovných právech mezi členskými státy. Vyzývám navíc k ukončení úsporných politik EU, a to mimo jiné i zrušením rozpočtového paktu. Namísto toho vyzývám k veřejnému investování do reálného hospodářství, které se zaměřuje na vytváření důstojných a bezpečných pracovních míst, k provádění aktivních politik zaměřených na potírání nerovnosti a chudoby a k prosazování veřejné kontroly bankovního odvětví a jeho decentralizaci.
Pravdou je, že bez EU se nemůžeme podílet na řešení globálních témat. Je chimérou se domnívat, že v globalizovaném světě jsme schopni se sami postarat o naši bezpečnost a jít si zcela vlastní cestou. Navíc kvůli divoké privatizaci ze začátku 90. let jsme zcela závislí na Německu, ekonomickému tahounovi EU. To je realita. V EU máme na levicové scéně mnoho spojenců, se kterými můžeme spolupracovat, a i se jimi inspirovat. S velkým zájmem sleduji počínání například hnutí DiEM25.