Co považujete za svůj osobní úspěch na půdě EP a co Vás naopak zklamalo?
Podařilo se mi prosadit kritickou zprávu výboru ENVI ohledně dvojí kvality potravin, která obsahovala řadu mých vlastních pozměňovacích návrhů, včetně úplného zákazu dvojí kvality potravin u jídla pro malé děti. Jsem nesmírně hrdá na to, že se mi podařilo vytvoření, vyjednání a schválení historicky první zprávy Evropského parlamentu k tématu palmového oleje a boji proti odlesňování (více zde). Toto téma v České republice dosti rezonovalo a já jsem byla ráda, že značná část našich občanů pochopila, že se jí problém palmového oleje a odlesňování týká (více zde). Také se mi podařilo prosadit řadu pro Českou republiku zcela zásadních změn v energetickém balíčku.
Největší radost mi dělaly aktivity spojené se zdravotnictvím. Jakožto místopředsedkyně parlamentní skupiny pro rovný přístup ke zdravotní péči jsem uspořádala na půdě Evropského parlamentu mezinárodní konferenci zástupců pacientských organizací, kde jsem české zástupce pacientů seznámila s jejich protějšky z jiných zemí EU. Bylo velmi povzbuzující vidět, jak se vytváří mezi pacientskými organizacemi nové vazby a zároveň se utužují stará přátelství. Obecně musím konstatovat, že mám pacientské organice velmi ráda a vážím si jejich práce. Také nikdy nezapomenu na to, že jsem jako osoba zodpovědná za celý Evropský parlament za Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) úspěšně provedla toto středisko přes dlouhé období bez řádného ředitele a přes období výměny budovy, ve které agentura sídlí. Bylo to těžké, ale s výsledkem jsem velmi spokojená. Práce s ECDC mi také umožnila přímo se podílet na řešení epidemie viru ebola a zika, což byla velmi intenzivní, ale naplňující činnost.
Asi největším zklamáním pro mě obecně byla (ne)činnost Evropské komise. Nejdříve se utápěla v migrační krizi a dokázala mluvit jenom o kvótách. U jiných témat se mistrně naučili zdržovací taktiku a mlžení tak, že by na ně byl pyšný i Humphrey Appleby z „Jistě, pane mistře“. U palmového oleje se vymlouvali na to, že čekají na roky opožděnou studii, kterou podle některých mých zpráv měli dávno v šuplíku a pak se vymlouvali na to, že si ji musí teprve nastudovat. Aféra Dieselgate nám ukázala, že Komise roky kryla velké automobilky a nečinně přihlížela, když byli spotřebitelé klamáni. Po brexitu se předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker rozhodl nastartovat debatu o budoucím vývoji EU a předložil pět scénářů. Pouze jeden z nich počítal se spoluprací i v sociální oblasti a jinak šlo vlastně pouze o jednotný trh. Sám Juncker několikrát změnil, který scénář vlastně sám podporuje, až jediný pokus o reflexi po hlasování ve Velké Británii vyšuměl do ztracena. Obecně vzato jsem nebyla z působení šéfa Komise nijak nadšená (více zde) a poslední kapkou pro mě bylo, když se současná Komise podvolila tlaku zbrojařské lobby a umožnila jim získávat z rozpočtu EU veřejné peníze k vývoji pokročilých vojenských technologií (více zde).
Jak se podle Vás vypořádala Unie s otázkami, které trápily její obyvatele v roce 2014 (podle eurobarometru 81): ekonomická situace, nezaměstnanost, stav veřejných financí?
Bohužel EU se s hospodářskými problémy nevyrovnala. Stále nám roste cena bydlení. Podle eurostatu o 14 % od roku 2015 pro celou osmadvacítku, ale v ČR to bylo třeba už téměř 32 %, na Slovensku téměř o 21 %. Bydlení je jednou ze základních potřeb a místo podpory dostupného bydlení tu máme snahu chránit soukromé vlastníky, kteří spekulují na turistických krátkodobých pronájmech – například pomocí platformy AirBnb. Zároveň tomu vůbec neodpovídá výše mezd. V ČR máme např. oproti Německu mzdy skoro o 2/3 nižší, ve Španělsku a Řecku stále pozorujeme vysokou míru nezaměstnanosti okolo 15 % a 19 %, u mladých do 35 let ještě o něco více.
A se stavem veřejných financí je to podobné. Ačkoli jsou hospodářské politiky v kompetenci národních států, viděli jsme na příkladu Řecka a Itálie, jak dovede Evropská unie prosazovat svou vůli i proti demokraticky zvoleným vládám. Jakékoli odklonění od neoliberální představy malého státu, neomezeného trhu a moci korporací je trestáno. Smlouvy jako TTIP a CETA toho byly vyjádřením a chybná politika škrtů pokračováním. Musíme se vrátit k investicím do lidí, k rozsáhlému systému zdaňování zisků a k regulacím ve veřejném zájmu. Stejně klíčové jsou také investice do udržitelných a důstojným pracovních pozic.
Jak se podle Vás Unie vypořádala s neplánovanými událostmi: migrační krize, brexit, politika Donalda Trumpa?
Migrační krize bohužel ukázala na základní neduhy EU jako takové. Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (FRONTEX) již před vypuknutím krize varovala, že daná situace může nastat a je tedy třeba věnovat se otázce vnější hranice. Jak Evropská komise, tak i členské státy varování ignorovaly, což vyústilo v situaci, kdy celá EU byla o několik kroků pozadu a nemohla efektivně reagovat. Debaty o migrační krizi vlastně končily tím, že jsme mluvili o příčinách krize, jak se jí dá předejít, pomáhat stabilizaci zemí původu migrantů a navazovat spojenectví se zeměmi, přes které se migranti dostávali do EU. Tím jsme však měli začít a argument, že po bitvě je každý generál, zde neplatí, jelikož o tomto problému FRONTEX EU předem informoval a na nebezpečí upozorňoval. V letech 2015–2018 jsme pak o migraci mluvili denně a na nic jiného skoro nebyl čas. Na základě (i když opodstatněné) paniky Itálie a Řecka vytvořila Komise samospasné řešení v podobě kvót. Když si vzpomenu, kolik času nás stálo o nich mluvit, vysvětlovat pozici České republiky a V4, odporovat nátlaku apod.
Obrovský problém byl, že migrační krize rozdělila EU na země přímo krizí postižené (myšleno zejména Itálie a Řecko), hraniční, pak na ty, které v ní viděly příležitost (zejména Německo), a pak i ty, které v ní viděly možné komplikace a hrozby (sem počítám i země V4). Všichni jsme chápali, že Itálii a Řecku je třeba pomoci, ale mnoho europoslanců ze zemí V4, mě nevyjímaje, jsme bránili přesvědčení, že každý stát by se měl na základě znalostí o svých možnostech a kapacitách rozhodnout, jak jim pomůže. Samozřejmě, že jsme chápali složitou lidskou situaci, ale náš problém s kvótami vycházel i z toho, že uprchlíci do České republiky nechtějí a radši by do Německa a Skandinávie, kde mají větší šanci se integrovat na trhu práce a mít větší platy, plus je tam již etablovaná muslimská komunita, což je zcela pochopitelné. Pokud tohle víme a přitom donutíme proti jejich vůli 2691 osob, aby žily v České republice, a ještě intenzivně kontrolovali, že v České republice zůstanou, abychom nebyli vystaveni kritice ze strany EU, pak po nás Komise nežádá nic jiného, než porušit jejich lidská práva, případně na ně uvalit policejní dohled jako na zločince, či je všechny uzavřít a kontrolovat, přestože jsou zcela nevinní. Pak bychom však byli opět kritizováni za nedůstojné zacházení a České republika by byla očerňována na Radě Evropy a v Evropském parlamentu. Komisi naprosto nezajímalo, že nás s kvótami stavěla do pozice, ze které se nemohli s úctou dostat a že jsme se již starali a plně integrovali mnoho Ukrajinců prchajících před občanskou válkou. Jsem tedy přesvědčena, že situaci s migrační krizí EU naprosto nezvládla a koalice lidovců a sociálních demokratů za to bude muset v rámci evropských voleb převzít zodpovědnost.
Již jsem nastínila, že u brexitu mi vadil primárně nedostatek reflexe EU k faktu, že ho poprvé v historii opouští celý stát. Pokud se ovšem budeme bavit o samotném vyjednávání s Velkou Británií, tak se domnívám, že EU obstála. Šok z referenda byl v Bruselu nahrazen velmi pilnou přípravou na jednání o vystoupení Velké Británie a než se nová premiérka stihla vzpamatovat z návalu událostí ve své domovině, byla zasypána několika desítkami dokumentů, které nastiňovaly vyjednávací pozici EU. Britský kabinet se po celou dobu vyjednávání zmítal v krizi, věděl pouze, co nechce, ale skoro nikdy co chce, stanoviska Mayové se často měnila apod. Osobně jsem zcela souhlasila s hlavními požadavky Evropského parlamentu: Musí být zachována Velkopáteční dohoda; nesmí dojít ke snížení práv občanů; Velká Británie musí splnit svoje finanční závazky, a byla jsem tedy ráda, že se tyto požadavky podařilo do dohody zahrnout. Více o tomto zde.
Neřízenou střelu se dá zvládnout jen velmi těžko, ale domnívám se, že si EU s Trumpem celkem poradila. Na jím vyvolanou obchodní válku reagovala EU zcela správně a přiměřeně. S faktem, že si Trump myslí, že globální oteplování je mýtus, nemohl udělat nikdo nic, stejně věří jenom Fox News. Ve vztahu s USA jsem hlavně ocenila, že bylo ustoupeno od snahy vyjednat dohodu o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP), která ohrožovala vysoké evropské standarty a ochranu práv zaměstnanců, životního prostředí a zdraví v EU (více zde).
Proč by lidé měli jít volit v těchto volbách? Jaké otázky bude Unie řešit a co lidé svým hlasem ovlivní?
Nejdříve bych asi občanům doporučila, aby se šli podívat na stránku co-dela-evropa-pro-me.eu, aby měli lepší představu o tom, co pro ně EU reálně dělá.
Můj argument proč jít k urnám v dny evropských voleb je prostý. Cca 50 % legislativy, kterou projednává česká Poslanecká sněmovna, pochází z EU. Nemluvě o značném množství dokumentů z EU, které se rovnou stanou součástí české legislativy. Pokud tedy chceme mít vliv na zákony, které v České republice platí, musíme začít v Evropském parlamentu. Jít volit pouze do Poslanecké sněmovny a nikoliv do Evropského parlamentu znamená udělat domácí úkol pouze na půl. Strany vyloženě protievropské v Evropském parlamentu torpédují veškerou legislativu, protože EU nechtějí a vůbec je nezajímá, že by ta legislativa mohla lidem pomoci. Nesmíme se bát být k EU kritičtí, ale také musíme využívat každou možnost, jak udělat pro naše občany život lepším.
Bonusová otázka
Co vaše voliče nejvíc trápí a co byste pro ně rád prosadil či změnil v příštím období?
Já se primárně domnívám, že občané jsou již strašně unaveni z toho, jak slyší o EU pouze ve spojitosti s nějakými krizemi – finanční, ukrajinskou, migrační, brexitem apod. Do toho po internetu koluje obrovské množství buď vyložených dezinformací, či polopravd a vzhledem k tomu, že je EU pro občany nepřehledným kolosem a víme, že EU má občas tendenci řešit i naprosté banality, tak je pro lidi velmi těžké se v EU orientovat.
Samotná EU musí navrátit svou pozornost k evropským občanům. Teď jsme na konci pětiletého volebního období, přičemž EU (respektive nová Komise) se půl roku rozkoukávala, dva roky nemluvila o ničem jiném než o migraci, poté další dva roky o brexitu a posledního půl roku dojíždí rozjetou agendu a připravuje se na volby. Občanům dá na poslední chvíli jako dáreček zrušení změny času a bude doufat, že to nacionalistům sebere pár procent hlasů. Takto se politika pro občany dělat nedá. Přiznejme si, že občané ohledně EU a její práce tápou ve tmě a potom snadno uvěří každé lži, kterou si někde přečtou. Na základě televizních zpráv je pak snadné uvěřit, že oči EU směřují pouze za naše hranice – do Sýrie, na Ukrajinu, do Libye apod. Lidé si to poté interpretovali tak, že se o ně EU nezajímá a zůstali sami.
V EU musí znít hlas občanů a občané musí vidět a vědět, že je EU slyší. Jedním ze způsobů, jak toho docítil, jsou evropské občanské iniciativy, které měly vybudovat most mezi občany a EU a dát lidem možnost navrhovat legislativu. V původním nastavení tento mechanismus však pozitivní výsledky nepřinesl a naopak vedl k dalšímu rozčarování z EU. Ani nedávná revize nedává příliš nadějí v to, že by se to mělo změnit, a je tedy třeba dalších změn, aby mohl tento mechanismus fungovat pro občany skutečně efektivně (více zde).
EU také již nemůže tolerovat, že mnoho velkých firem neplatí v EU daně buď zcela žádné, či minimální, což vede ke ztrátě, která ročně odpovídá 60 miliardám eur (některé analýzy hovoří až o 190 miliardách eur ročně). Země EU také bojují mezi sebou v tom, kdo nabídne technických gigantům ty nejlepší daňové podmínky, což je zcela nepřijatelné. Pokud se občané budou domnívat, že oni daně platit musí, ale velké firmy ne, ztratí důvěru v to, že instituce pracují v jejich prospěch (více zde).
Jelikož je EU prezentována jakožto mírový projekt, je třeba zaručit, aby tomu tak i zůstalo. Již jsem mluvila o tom, že se Komise podvolila tlaku zbrojařského lobby a umožnila jim získávat z rozpočtu EU veřejné peníze k vývoji pokročilých vojenských technologií. Čím dál více se navíc mluví o vytvoření tzv. jednotné evropské armády, což považuji za naprosto nepřijatelné a budu proti tomu razantně vystupovat.
EU by si měla také uvědomit, že v rámci honby za jednotným trhem zcela zapomněla na sociální stránku věci a dnes vidíme propastný rozdíl mezi životní úrovní mezi některými regiony, ale i mezi starými a novými členskými státy. Země EU by tak měly mít na paměti, že všechny podepsaly „Cíle udržitelného rozvoje OSN“. Hned prvním cílem této agendy je „vymýtit chudobu ve všech jejích formách všude na světě“. Povšimněte si prosím, že zde není napsáno v rozvojových zemích či Africe apod., ale všude na světě, tedy i v Evropě a České republice. Máme tedy před sebou hodně práce a spolupráce v rámci EU a nejrůznější dotační programy nám mohou napomoci (více zde).
Sečteno podvrženo chci pro naše občany EU, která stále slouží mírovým cílům, občanům skutečně naslouchá a její činy mají pozitivní dopady na naše životy. Občané nesmí tápat ohledně EU v temnotě a skutečně se na chodu EU podílet. Jinak se jim bude EU nadále vzdalovat a budeme možná vzpomínat na dobu, kdy z EU odcházela jen jedna členská země.