Emmanuel Macron, představitel liberálního kapitalismu a »politik nového typu«, jak je občas vnímán, čelí potížím, které ho mohou připravit o vše. Žádná škoda.
Když v květnu 2017 vyhrál francouzské volby Emmanuel Macron a porazil Marine Le Penovou o více než 10 milionů hlasů, měl z toho člověk rozporuplné pocity. Na jedné straně bylo správné, že se představitelka krajní pravice nedostala do Elysejského paláce. Na straně druhé bylo jasné, že hněv a frustrace, které Le Penová využívá pro své nenávistné výpady – mimochodem i vůči Východoevropanům, nezmizí. Macron byl a zůstává kandidátem a prezidentem elity.
Útok na pracující
Od samotného začátku hovořil o tom, že je potřeba Francii modernizovat. To však od zastánců neoliberalismu znamená jediné: útok na pracovní právo, na odbory, na postavení pracujících. Co také jiného? Vždyť to jsou poslední výdobytky vlny stávek a bojů, které daly vzniknout sociálnímu státu. Není divu, že je zastánci hyperglobalizace bez přívlastků považují za historické břímě, které je potřeba odstranit a systém »modernizovat«.
Moderní pracovní síla musí být flexibilní. Jestliže Marx mluvil o tom, že ve vyšší fázi komunistické společnosti budou moci být lidé ráno rybářem a večer básníkem, tak kapitalismus počátku 21. století nám přinesl zvrácenou podobu této vznešené představy. Dnes se opravdu mnozí lidé ráno probouzí jako skladníci, aby se večer proměnili např. na barmany nebo uklízeče. Není to však tak, jak si myslel Marx – že to budou dělat kvůli tomu, že je různé práce naplňují, ale protože potřebují obě zaměstnání, aby zajistili obživu sobě a svým blízkým.
Novodobý Palach
Zpět však do Francie. 8. listopadu 2019 se před jednou z univerzitních menz zapálil 22letý student. Byl to politický protest proti nečinnosti francouzské vlády ve věci prekérního postavení francouzských studentů. Čísla jsou totiž otřesná: polovina studentů si nemůže dovolit pravidelnou teplou stravu, jeden ze tří studentů si nemůže dovolit zaplatit za ošetření a 20 % z nich žije pod hranicí chudoby.
Takto »vychovaní studenti« často pokračují do »modernizovaného« trhu práce, kde pracují pro kapitalistické platformy, jako je Uber, nebo giganty, jako je Amazon. Ve Francii je v sektoru nejistého zaměstnání až sedm milionu lidí. Není překvapením, že často jsou to právě studenti, ženy a migranti…
Vyhlášení války
V roce 2018 sdělil Macron členům odborové konfederace CFDT: »Nefunguje to. Dovolili jsme sociálním partnerům, aby ovlivňovali podobu zákonů, aby v zásadě dělali politiku, a to není jejich role.« Tím bylo řečeno jedno: právě jsem vám vyhlásil válku. A to se také stalo. Macron prosadil novelu zákoníku práce, která usnadňovala propouštění zaměstnanců. Stejně tak se v roce 2018 pokusil zavést zvýšenou spotřební daň na benzín, kterou by zaplatili zejména lidé, kteří nemají jak se dostat do práce jinak než svým autem – a vzniklo hnutí žlutých vest. Nakonec se rozhodl zaútočit na snad nejcitlivější místo francouzského sociálního systému, a tím jsou důchody.
Nám se může zdát tamní systém nepřehledný a nelogický, ale vznikl jako reakce na boj jednotlivých skupin pracujících za svá práva a dodnes je tak vnímám. Protesty, zahrnující až statisíce stávkujících, ochromily Francii několikrát, a pokračovaly i v lednu.
Zdálo se, že koronakrize zachrání Macronovu politickou karieru, ale ani to nevyšlo. Po opadnutí první vlny se zdá, že popularita kdysi tak nadšeně přijímaného politika dále klesá. Elysejský palác dokonce nechal téměř den kolovat fámu, že Macron bude rezignovat a vyhlásí předčasné volby. Nakonec tuto informaci dementoval. Větší problémy ale dělá prezidentské kanceláři premiér Edouard Philippe. Jeho popularita roste, a tak se spekuluje o tom, že po volbách do místních samospráv, které se uskuteční v neděli, a kde Macronova strana nedopadne dobře, přijde na řadu Philippova hlava.
Hvězda už zářit nebude
Mladý princ, který měl podle liberálních politiků i médií vnést do Evropy novou energii, do ní vnesl jen starou politiku škrtů a útoků na pracující. Odpovědí mu byla série masových protestů a hnutí, které Francie a Evropa dlouho neviděla. Ať už bude následující vývoj jakýkoli, Macronova hvězda už zářit nebude – a to je dobře.