V poslední době je snad více než kdy dříve skloňována otázka vlastenectví. Některé strany si dokonce na tomto pojmu založily svou image, nicméně v mnohých případech je to jen mlácení prázdné slámy.
Pokud se mě někdo zeptá, jestli jsem vlastenec, tak bez váhání odpovídám ano. Když ale slyším jiné, kteří mají vlastenectví plnou pusu, a jediné, na co se zmůžou, je používání české vlajky, tak se mi zdá, že je to trochu málo. Vlastenectví tkví podle mě v něčem jiném.
Obrana národních zájmů, zachování českých tradic, podpora našich výrobků zní hezky, ale za slovy musí stát činy. I já bych si moc přála, aby česká kultura a jazyk vzkvétaly – ostatně proto KSČM navrhla několikrát zákon o českém jazyce. I já si přeji, abychom si zachovali možnost rozhodovat o našem osudu – a musím připomenout, že KSČM jako jediná politická strana nedoporučovala vstup do EU a jako jediná nehlasovala pro přijetí Lisabonské smlouvy.
I já podporuji soběstačnost nejen v oblasti potravin – tedy prioritu KSČM, které se donedávna ostatní smáli, a celou řadu dalších bodů.
O to zvláštnější mi připadá, že stačí jenom trochu zabrousit do ekonomických otázek našeho národa a hned jde vlastenectví stranou. Jak mohou naše kultura, náš jazyk a naše tradice přežít, když jsou divadla, školy a lidové spolky dlouhodobě podfinancované? Jak můžeme mluvit o svébytnosti českého národa, když celá řada odvětví i strategických oblastí v našem státě ovládají zahraniční korporace? Není snad základem vlasteneckého cítění chtít, aby plody práce a bohatství, které vzniká v naší zemi, také zůstalo doma? Není právě autonomie o tom, že zisky a daně slouží rozvoji naší země, místo aby byly zdrojem bohatství hrstky vyvolených někde za mořem?
Drazí přátelé, až budete v médiích poslouchat dalšího hrdého vlastence, buďte pozorní nejen k tomu, co říká, ale hlavně také k tomu, co dělá a dělal. Řeči o hrdosti a státnosti znamenají velmi málo, pokud nejsou podloženy také tím, kdo by měl vlastnit bohatství naší země…