Bezpečnost potravin a úřední šiml

Cílem politiky Evropské unie v oblasti bezpečnosti potravin je především chránit spotřebitele a zajistit tedy nezávadnost potravin od začátku produkce až po jejich konzumaci. Velmi často tak na půdě Evropského parlamentu řešíme jejich všemožné aspekty, jako je složení, obaly, informovanost i jejich pěstování a vytváření. V poslední době tak řešíme např. jak omezit negativní vliv transmastných kyselin na zdraví spotřebitelů, rakovinotvorné pesticidy a jejich výskyt a nadužívání v zemědělství. Jen toto však v dnešním globalizovaném světě již nestačí. Ač se to nemusí na první pohled zdát, je ochrana a bezpečnost potravin typickým multidimenzionálním tématem, kterému bychom se měli jako moderní levice podrobně věnovat. V boji proti molochům, jako je např. Monsanto, které zamořuje nejen naše potraviny, ale i naše životní prostředí svým glyfosátem, musíme nadále intenzivně pokračovat na všech frontách. Není to tedy pouze o bezpečnosti potravin, ale i o sociálním a environmentálním rozměru jejich konzumace a pěstování. Typickým tématem, kde se všechny tyto otázky bezpečnosti, ochrany životního prostředí a sociální stýkají, je např. téma palmového oleje, kterému se osobně dlouhodobě věnuji a kde můžeme hezky vidět, jak jsou některé mezinárodní koncerny schopné bezohledně nakládat nejenom s naší planetou, ale i se spotřebiteli, které bezostyšně neustále klamou. Nejsme tu proto, abychom zabránili pouze těmto jednotlivým excesům, ale především také proto, abychom zastavili mezinárodní dohody hrající do karet těmto koncernům, které se pokoušejí výše popsané praktiky navždy legitimizovat. Ano, hovořím v této souvislosti samozřejmě o TTIP a CETA. S výše vymezenými problémy také souvisí jeden velmi neblahý jev, se kterým se potkáme zejména my, obyvatelé střední a východní Evropy, poměrně často. A tím jevem je odlišná, dvojí kvalita potravin v západní a východní Evropě. Diskuze o dvojí kvalitě potravin určených pro staré a nové členské státy Evropské unie se nepřetržitě vedou minimálně od roku 2011, kdy Asociace spotřebitelů Slovenska zveřejnila srovnání stejných potravin nakoupených v osmi zemích EU. Ukázalo se, že v některých případech se na trhu tradičních zemí EU (Německa a Rakouska) nabízí zboží v lepší kvalitě než v nových členských státech. Evropská komise na to tehdy suše reagovala, že výrobci mohou měnit své produkty s ohledem na specifika trhů a preference spotřebitelů jednotlivých členských států. Jedinou podmínkou jsou pravdivé informace na obalech. Což je taková mantra, kterou slýcháváme v této souvislosti jak od výrobců, tak i od evropských kontrolních orgánů téměř dnes a denně, avšak která realitu a preference spotřebitelů neodráží téměř vůbec. Není třeba nijak dlouho chodit okolo horké kaše s konstatováním, že za těch 5 let se situace k lepšímu nijak neposunula. Je třeba samozřejmě zdůraznit, že odlišnost potravin v jednotlivých státech je dána také rozdílnými národními předpisy. Evropské legislativa upravuje především bezpečnost potravin, konkrétním složením se zabývají jen ve vybraných případech, jakými jsou například čokolády, džusy, med nebo džemy. Zbylé, takzvaně neharmonizované potraviny, typicky masné a mléčné výrobky upravuje legislativa jednotlivých členských států a tady mohou vznikat rozdíly například v požadovaném minimálním obsahu masa, ovoce apod. Dle mého názoru jen pouze u těchto výrobků lze přistoupit na tezi, že např. český zákazník si opravdu přeje nakupovat např. gothajský salám, který je, jak víme, masem akorát takříkajíc ovoněný, popř. to vysvětluje, proč německá konzerva může obsahovat více opravdového masa než ta česká. Zde si musíme své úkoly udělat každý doma sám. Nicméně i v této tolik evropskými představiteli opomíjené a zlehčované oblasti to vypadá, že se snad začíná blýskat na lepší časy. Komisař pro zdraví a bezpečnost potravin Vytenis Andriukaitis nedávno v Evropském parlamentu uvedl, že vnímá vzrůstající debatu mezi členskými státy a je otevřen seriózní diskusi na toto téma. Poslední ze souvisejících oblastí, které bych se ráda, alespoň letmo dotkla a se kterou se setkáváme velmi často také v prostoru střední a východní Evropy, je problematika tzv. nekalých obchodních praktik. Nekalé obchodní praktiky mezi jednotlivými aktéry v potravinářském řetězci jsou závažný problémem. Jsou systémovou součástí dodavatelského řetězce, zejména směrem od obchodníků vůči dodavatelům, jejich dopady nicméně pocítí všechny články řetězce, včetně koncových spotřebitelů. Jsem proto velmi ráda, že Slovensko tuto problematiku zařadilo mezi své předsednické priority s cílem bojovat proti nekalým praktikám a zejména zlepšit postavení zemědělců.