Jelikož nemám ráda mediální nálepky, odmítala jsem předem přijmout premisu, že nový brazilský prezident Jair Bolsonaro je tzv. tropickým Trumpem. První kroky Balsonara však minimálně ukazují, že s Trumpem má společného, kromě značně proříznuté pusy, i to, že zcela ignoruje otázky spojené s ekologií a kvůli krátkodobému zisku je schopen zaprodat udržitelnou budoucnost nejen své země, ale i celé naší planety.
V tuto chvíli 13 % Brazílie představují přírodní chráněná území, kde jsou primárně deštné pralesy a často žijí kmeny, kterým je na hony vzdálen náš způsob života- někdy dokonce ani nemají o okolním světě nejmenší tušení. Sotva pár hodin poté, co byl Bolsonaro slavnostně uveden do funkce, vydal nařízení, kterým se správa a vytváření tamních přírodních rezervací převádí pod ministerstvo zemědělství. Problémem je, že toto ministerstvo je známé tím, že je pod silným vlivem zemědělsko-obchodní lobby a tak není možné očekávat, že se bude přírodní bohatství snažit chránit, ale naopak rozprodat a zničit.
Amazonské deštné pralesy, které produkují okolo 40 % veškerého kyslíku, který vzniká na Zemi, přitom už tak čelí dlouhodobému útoku. Od října 2017 do července 2018 jich těžaři zničili skoro 8 000 čtverečních kilometrů- což je oblast velká jako pět Londýnů. Mnoho Brazilců se samozřejmě snaží na závažnost situace upozorňovat, ale často za to zaplatí cenu nejvyšší. Jenom v roce 2017 bylo zavražděno 57 lidí, kteří se snažili chránit životní prostředí nebo práva původních obyvatel.
Původní obyvatelstvo je rovněž mimořádnou měrou ohroženo, což ukazuje i případ z roku 2017, kdy bylo 10 domorodců zabito nelegálními těžaři zlata. Asi není těžké představit si nerovný boj mezi lidmi, kteří používají střelné zbraně a mezi lidmi, kteří vůbec netuší, co střelné zbraně jsou. Jair Bolsonaro se o lidech žijících v rezervacích vyjádřil v tom smyslu, že jsou izolováni od skutečné Brazílie a že je třeba je integrovat. Člověk nemusí být zrovna géniem, aby pochopil, že původní obyvatelé ze všeho nejvíce právě chtějí být odříznuti od moderního světa, kterému nerozumí a je zcela proti jejich přirozenosti a že jejich integrace by tak musela být do značné míry násilná.
Říká se, že „když se kácí les, taklétají třísky“. Pokud se však bavíme o deštných pralesech, je třeba dané rčení poopravit na „když se kácí deštné pralesy, tak v budoucnu nebudeme mít co dýchat“. Samozřejmě se nechci dostat do situace, kdybychom měli něco nějakému státu diktovat, ale země typu Brazílie, Indonésie a Malajsie si prostě musí uvědomit, že ničením svého nerostného bohatství páchají škody nejen sobě, ale celé planetě.