Článek vznikl pro Časopis Argument.
Europoslankyně Kateřina Konečná (KSČM) se zamyslela nad budoucností levice prismatem jednoho celoevropského průzkumu veřejného mínění.
Je tomu již rok, co na území členských zemi EU proběhly evropské volby. Ty znamenaly zejména pro levici značný neúspěch, jak bylo ostatně vidět i na případu České republiky. Naše země, jakožto jeden volební obvod, vyslala do Evropského parlamentu pouze jednoho jediného reprezentanta české levice, respektive reprezentantku a autorku těchto řádků. Nebylo tomu přitom tak dávno, kdy česká Poslanecká sněmovna byla rozdělena voliči 50 na 50 mezi zástupce levice a pravice. Celková analýza problému evropské levice by vydala na mnoho stran a jistě by zahrnovala i pro levici až ikarovský problém se sociálním státem, ale nyní je čas se podívat i na to, jak se z dané situace můžeme dostat.
Inspirací k debatě nám může být průzkum mínění mezi dvanácti tisíci obyvateli členských států EU a Velké Británie ve věkovém rozmezí mezi 16 a 69 lety, který udělala organice „Europe’s Stories“. Z průzkumu vyplývá, že respondenti považují za prioritu tato dvě témata – klimatickou změnu a boj proti ní a také pracovní místa a sociální zabezpečení. Ani jedno z témat není levici vzdáleno a boj za kvalitní a důstojná pracovní místa a sociální zabezpečení je navíc v centru historické tradice evropské a světové levice.
Totéž se dá říct i o boji proti klimatické změně, i když je nutné podotknout, že v jednotlivých členských státech nacházíme rozdíly v tom, jak se podaří dané téma přiřadit k levicové tradici a zejména k tradičním levicovým stranám. Komplikací v tomto směru jsou tzv. zelené strany, které se začaly hlásit o místo mezi etablovanými parlamentními stranami po celé Evropě. Neúspěch českých Zelených je v tomto směru ukázkou toho, že pokud se snaží strana, která se označuje jako zelená, dělat politiku napravo od politického středu, stává se stejně nedůvěryhodnou jako strana levicová, která dělá škrty.
Avšak zpátky k průzkumu, který přinesl další mimořádně zajímavé, avšak ne vždy pozitivní výsledky, ale začneme pozitivy. Podle průzkumu neuvěřitelných 84 % respondentů podporuje návrh na evropskou minimální mzdu. Přiklání se tedy k názoru, že Evropa musí začít řešit sociální nespravedlnosti na svém území, a chtějí prosazovat evropskou minimální mzdu jako neoddiskutovatelný sociální a kulturní základ pro důstojnou práci napříč Evropou. To považuji za vynikající zprávu, jelikož se domnívám, že ať už budou lidé žít a pracovat kdekoli, musí mít jistotu, že za svou práci dostanou důstojnou odměnu, což je součást boje proti pracující chudobě. Jsem navíc přesvědčena, že tento návrh je skrz naskrz levicový, ale je samozřejmě nutno detailně analyzovat, jak přesně má být evropská minimální mzda nastavena.
Další zajímavou zprávou je i to, že 71 % respondentů podporuje zavedení tzv. bezpodmínečného základního příjmu. S ním mají nedávnou zkušenost např. Finové. Ti od roku 2017 do roku 2018 dávali náhodně vybraným nezaměstnaným ve věku 25 až 58 let měsíčně 560 eur. Experiment sice neměl jasné pozitivní výsledky, ale mnozí ekonomové argumentují tím, že nějaká forma základního příjmu je zcela nutná pro boj proti nerovnosti bohatství, který se nadále prohlubuje, a paradoxem je, že počet miliardářů se od ekonomické krize zdvojnásobil. Základní příjem také může pomoci v situaci, kdy kvůli průmyslové revoluci 4.0 mnoho odborníků očekává masový nárůst nezaměstnanosti kvůli rozvoji robotizace a přitom by základní příjem mohl nahradit všechny ostatní dávky.
Osobně nejsem zcela přesvědčena, že bezpodmínečný základní příjem je něco, z čeho by se měla udělat okamžitě vlajková loď evropské a tedy i české levice, ale domnívám se, že by měl být součástí velmi široké debaty o tom, jak převést ekonomiku, která se ohlíží primárně na HDP, na ekonomiku, která má ve svém centru člověka a jeho blaho (tzv. Wellbeing Economy).
Podstatné však je, že respondenti souhlasí s tím, že by si měla EU uvědomit, že v rámci honby za jednotným trhem zcela zapomněla na sociální stránku věci a dnes i proto vidíme propastný rozdíl mezi životní úrovní mezi některými regiony, ale i mezi starými a novými členskými státy. Země EU by tak měly mít na paměti, že všechny podepsaly „Cíle udržitelného rozvoje OSN“. Hned prvním cílem této agendy je „vymýtit chudobu ve všech jejích formách všude na světě“. Povšimněte si prosím, že zde není napsáno v rozvojových zemích či Africe apod., ale všude na světě, tedy i v Evropě a České republice.
Zajímavým, avšak nikoliv pozitivním, výsledkem průzkumu je, že se mladí respondenti (16–29) domnívají, že autoritářské státy jsou úspěšnější při řešení problémů spojených s klimatickou změnou. Rozhodně to přitom není případ ropné Saudské Arábie a ani se podle toho nechová stále více autoritářsky působící krajně pravicový brazilský prezident Jair Bolsonaro, který současně pandemie využil k další likvidaci tzv. plic planety – deštných pralesů. Od začátku ledna do konce dubna se letos zmenšil o 1 202 kilometrů čtverečních amazonský deštný prales. Ve srovnání se stejným obdobím loňského roku ho tak ubylo o 55 % více.
Autoritářské režimy, či ne zcela stabilní demokracie, tedy rozhodně nemají lepší recepty na klimatickou změnu, jelikož jejich heslem většinou bývá za každou cenu na všem vydělat. Že tomu tak je, jsem si bohužel potvrdila při práci na historicky první zprávě Evropského parlamentu o odlesňování a palmovém oleji. Ti, co znečišťují životní prostředí, nemají také ani nijak zvlášť velký zájem o lidská práva a zájmy pracujících a celý byznys pak připomíná Pandořinu skříňku, ve které se dále schovává např. korupce, zaslepenost, dětská práce, nenasytnost nadnárodních korporací a další problémy spojené s post-koloniálním rozvojem.
Domnívám se tedy, že respondenti (možná můžeme v tuto chvíli použít výraz Evropané) si tedy přejí, aby Evropa šla více sociální a ekologičtější cestou. To je pro levici jasná hozená rukavice, kterou musí, zejména v době pandemie a po loňských špatných výsledcích, zvednout. Pokud tak neučiní, přenechá zcela pole evropským zeleným, kteří si na rozdíl od Zelených v ČR nezahrávají s pravicí a dokážou formulovat své pozice jasně a přehledně. Musíme se ovšem v tomto ohledu významně zamyslet nad tím, jaký smysl má intenzivní angažování se např. v otázkách menšin. Pokud totiž bojujeme v naší současné zmenšené síle na několika frontách najednou, hrozí nám, že na každé z nich docílíme maximálně tak vlastni neviditelnosti.
V žádném případě se nesnažím naznačit, že by evropská levice měla dělat politiku na základě výsledků veřejného mínění, jak to blahé paměti dělal Jiří Paroubek. Pouze se domnívám se, že by bylo nerozumné je zcela ignorovat zejména ve chvíli, kdy jsou výsledky v souladu s levicovou agendou a tradicí, dávají nám dobré indicie k tomu, abychom jistá témata komunikovali více. Žádný výsledek veřejného mínění nemůže zcela měnit postoje žádné opravdu levicové strany, ale nesmíme zapomínat na to, že levicové strany mají často tendence mít až příliš mnoho témat, což potom paradoxně umenšuje jejich věrohodnost pro širokou škálu voličů a do značné míry to způsobilo i pád Jeremyho Corbyna. Nevolám tedy po seškrtání levicových témat, ale spíše o jejich racionalizaci na základě aktuální situace a samozřejmě také národních specifik.