Budoucnost klimatu se bude řešit v Paříži

Již toto pondělí 30. listopadu bude v Paříži zahájen 21. klimatický summit. Dvoutýdenního vyjednávání se zúčastní na 20 tisíc lidí z celého světa a cílem je nalézt společnou a hlavně právně závaznou dohodu, díky které se lidstvu podaří udržet klimatické změny na úrovni, jež nebude pro lidstvo znamenat katastrofu. Zraky veřejnosti se opět upínají na mezinárodní společenství v naději, že se podaří dospět k přelomové dohodě, kterou tak zoufale potřebujeme. V návaznosti na cíle, které definovala Klimatická konference v roce 2014 v New Yorku, bychom se měli v Paříži dohodnout na snížení globálního oteplení pod dva stupně Celsia (nejlépe na 1,5) a vyhnout se tak katastrofickým dopadům, stanovit ceny uhlíku a nastartovat rozvoj karbonových trhů. V sázce je mnoho a s příležitostmi jsou ruku v ruce i hrozby. Značným problémem je, že málokdo si přeje dohodu tak, jako Evropská unie, což vyjednávací pozici rozhodně nepomáhá. Přijde mi, že Evropská unie stále žije v jakési deziluzi, že celý svět nutně sdílí její pohled na ochranu životního prostředí a možnosti sebeomezení v zájmu celku. Zejména u zemí třetího světa bude klíčové, co jim bude nabídnuto, aby se na přijatých cílech podílely také.
V žádném případě nemám v plánu nikoho strašit, ale mezi vědci a intelektuály panuje shoda, že současná migrační krize není nic ve srovnání s případnou migrací spojenou s klimatickými změnami. Jan Hollan z Centra výzkumu globální změny AV ČR k tomu říká: „V tomto smyslu je Paříž možné chápat i jako mírovou konferenci. Je to jednání o společném problému. Péče o náš společný domov… Finance, které bohaté země mají dát na opatření proti klimatickým změnám, jsou vlastně investicí do své bezpečnosti.“ To je přesně to, čeho si je Evropa vědoma. Navíc ví, že Etiopii, Súdán, Eritreu či Sýrii trápí dlouhodobá sucha, kvůli kterým se tyto země stávají neobyvatelné a země EU jsou první na ráně. Nejsme, pravda, bez spojenců. Například Austrálie ví, že okolní ostrovy jsou ve značném nebezpečí, pokud bude hladina oceánů stoupat v důsledku tání ledovců. Stále se však obávám, že se svými požadavky dostane EU do kouta. Domnívám se, že omezení dopadů globálního oteplování je chvályhodné, avšak chtěla bych varovat před tím, abychom se neztratili ve snižování čísel. Musíme se navíc soustředit také na otázku, jak přesvědčit velké ekonomické hráče – a nejen USA a Čínu, ale také například Rusko, Indii a další velké země –, aby se připojili k cílům Evropské unie a nezískali tak neoprávněnou konkurenční výhodu. Bez skutečně celosvětové dohody o snížení produkce CO2 se plán Evropské unie promění pouze ve stěhování průmyslu mimo Evropskou unii s dopadem na zaměstnanost, ovšem bez dopadu na celosvětové klima.
Považuji za velmi důležité, aby se snížily emise skleníkových plynů a aby byly odvráceny všechny katastrofické scénáře, avšak nesmíme ztrácet ze zřetele ani zaměstnanost, ceny energií, a to především sami u sebe a u nás doma. Vyjednávání v Paříži se povedou na velmi tenkém ledě a všichni zúčastnění by si toho měli být vědomi.