Čas na zkracování pracovní doby a růst mezd nastává

Čtyřdenní pracovní týden už brzy nemusí patří do říše snů unaveného zaměstnance.

Lidé středního věku ještě pamatují na jiný pracovní týden než pětidenní. Pamatují na pracovní týden, který nekončil pátkem. Ten je dnes přitom samozřejmostí. Tedy tam, kde se dodržuje zákoník práce. I ten je ale pro některé zaměstnavatele totéž, co pro čerta kříž.

Pokrok ale nezastavíš. Obzvlášť ne vývoj technologií, sofistikovaných systémů a robotizaci. Ten ovšem ne vždy sloužil ve prospěch pracujících. A teď se neohlížím do devatenáctého století, kdy dělníci ze strachu o svou manuální práci ničili stroje. Pravdou ale je, že i tehdejší usnadnění výroby ještě automaticky neznamenalo zkrácení pracovní doby. Stejně jako dnešní robotizace nebývá pro zaměstnance zaručeným přínosem. Zlepšení v minulosti pracujícím vybojovaly levicové strany a odbory.

Nemohu mluvit za odbory, ačkoliv ty už otázku zkrácení pracovní doby nadnesly, mohu mluvit jen jako levicová politička. Myslím, že je na čase začít nejen debatovat, ale přímo prosazovat zkrácení pracovního týdne, případně o omezení pracovní doby. A to bez krácení výše mezd pracovníků. Pracující by měli mít totiž podíl na bohatství vyprodukovaném stroji a automatizací obecně.

Ve 30.letech 20. století se významný levicový ekonom John M. Keynes ve své eseji Ekonomické možnosti našich pravnoučat zamýšlel nad tím, že technický pokrok povede k uvolnění lidí z práce a zajistí jim více prostředků i času na svůj rozvoj. Předpokládal tehdy, že bychom mohli dnes pracovat jen 15 hodin týdně.

A nedávno přišli vědci z oboru psychologie práce s tím, že zavedením čtyřdenního pracovního týdne by produktivita práce neklesla. Naopak by se to pozitivně promítlo na zdraví a psychickém rozpoložení zaměstnanců. Ti by totiž měli dostatek času na své rodiny, na své koníčky, více času relaxovat a „dobít baterky“. Tím by došlo k poklesu stresu a depresí. To ostatně potvrzují i empirická data z praxe. Například společnost Treehouse přišla s 32 hodinovým pracovním týdnem už v roce 2006. Nyní debaty oživil experiment novozélandské společnosti, během nějž chodili zaměstnanci do práce pouze čtyři dny, placeni však byli za pět. V závěru se zvýšila jejich spokojenost i produktivita práce.

To vše nahrává úvahám nad zkracováním pracovní doby a růstu mezd. Zaměstnanci a zaměstnankyně by nejen měli být při počítání výhod z technického pokroku , ale zkvalitňování jejich života musí být jeho smyslem. Jak jsem už zmínila, zkracování pracovní doby se stalo součástí společenské diskuse, její součástí ale musí být také to, že jde jen o zkracování pracovní doby, nikoliv platů a mezd. Je na levici a odborech, aby tohle obhájili. A je na pracujících, aby je v tomhle podpořili a nešli sami proti sobě.