Velmi často poučujeme státy mimo Evropskou unii o tom, co a jak mají dělat. Nám tady ale narazil ledovec do přídi lodi a my pořád ještě tancujeme na palubě, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz europoslankyně Kateřina Konečná.
Kateřina Konečná působí v Evropském parlamentu od roku 2014 a je členkou výboru pro životní prostředí, zdraví a bezpečnost potravin. V dubnu 2018 se stala místopředsedkyní KSČM a jedničkou kandidátky do květnových evropských voleb.
KSČM nedávno zveřejnila kandidátku pro volby do Evropského parlamentu, která na první pohled upoutá mladými tvářemi. Můžeme to vnímat jako pokus o omlazení KSČM?
O evropských volbách jsme se v KSČM začali bavit před dvěma lety a často jsem od spolustraníků slýchala, že tentokrát by tam měli být hlavně mladí lidé. Já jsem úplným přívržencem této teze nebyla, nicméně když potom přišly návrhy na kandidáty z okresních a krajských konferencí, tak z těch 40 nebo 50 návrhů byly tři čtvrtiny lidí mladší 50 let. Kandidáty tedy nevybírala ani Kateřina Konečná, ani Vojtěch Filip. Primární výběr dělaly okresy a kraje. Na kandidátce ale máme samozřejmě zastoupenou i starší generaci. Vyšla nám fajn kombinace, tým lidí, kteří se doplňují.
Myslíte si, že mladí lidé na sebe nalákají mladé voliče?
Našim cílem je nalákat všechny voliče a obecně přimět lidi k tomu, aby k evropským volbám přišli. Všichni bojujeme s obrovským nezájmem. Lidé mnohdy tvrdí, že Brusel je daleko a že ho nemůžeme moc ovlivňovat, což je bohužel teze, kterou nám velmi často vkládají do hlavy právě novináři a čeští politici. My se ale na rozhodnutích v Bruselu podílíme nebo minimálně bychom mohli, kdybychom chtěli.
Naše kampaň tedy není primárně založená na tom, abychom získali mladé voliče, i když například kampaň na sociálních sítích bude jiná, než měla standardní KSČM. Pracujeme na ní s mladými lidmi, kteří jsou schopní točit videa a psát svoje facebookové příspěvky. Využíváme potenciálu, který nám mladá kandidátka dává, a chceme zaujmout v prostoru, kde jsme dříve nepůsobili.
Jakými dalšími cestami chcete voliče oslovit?
Nevlastníme žádná média ani nemáme miliony na volební kampaň, takže pracujeme s omezeným rozpočtem. Naše kampaň bude cílená na tři věci, jednou z nich jsou zmíněné sociální sítě, kde naši voliči velmi interaktivně fungují. Druhá je klasická „plakátovací kampaň“. A třetí, vlastně ta nejdůležitější součást kampaně, začne v polovině dubna, kdy se naši kandidáti rozjedou v mikrobusech do všech okresů ČR, do měst i vesniček, kde budou diskutovat s voliči.
Jaký výsledek od předvolební kampaně očekáváte?
Čtyři mandáty, minimálně.
A jak si podle Vás povede Evropská levice, ke které se v KSČM v europarlamentu hlásí?
Bude záležet na tom, jak se podaří ihned po volbách oslovit zatím nevyprofilované kandidáty. V Evropě vzniká poměrně hodně levicových hnutí a stran, jejichž kandidáti budou podle našich očekávání zvoleni. Budou mít možnost se přidat k různým politickým skupinám – k Zeleným, k nám, k sociálním demokratům. Určitě se budeme snažit, aby do toho šli s námi, protože postavení frakce je přímo odvislé od počtu členů a zastoupení v jednotlivých zemích. Je to dobře, protože když děláte společná stanoviska, tak čím více zemí máte zastoupeno, tím více můžete být konkrétnější, objektivnější a nedíváte se na to jenom z pohledu Západu, Východu, Severu nebo Jihu. My netrestáme poslance za to, jak hlasují, naopak. Vnímáme pluralitu názorů velmi otevřeně, snažíme se ji podporovat. Myslím si, že by to mohlo zaujmout právě nově vzniklé strany.
Má Evropská levice svého spitzenkandidáta?
Strana Evropské levice má své dva kandidáty, ale nejsou to lidé, kteří by byli evropsky známí. Mimo nich se ale určitě budeme opírat o evropské lídry, jako je Sahra Wagenknechtová, Janis Varufakis nebo Alexis Tsipras.
Vy osobně máte nějakého favorita na předsedu Evropské komise?
Janis Varufakis je určitě ten, který by přinesl jiný názory, jiné myšlenky a nebál by se je prosazovat. Má svůj manifest, tedy zcela jasný politický program, se kterým se sice úplně neztotožňuji, ale na druhou stranu je to dobrý základ pro budoucí jednání.
Většina kandidujících stran požaduje reformu EU. Je vůbec v silách Evropského parlamentu EU reformovat?
Předseda Juncker nás před třemi lety žádal, ať se domluvíme, takže asi je to v našich možnostech, když nás o to žádá předseda Komise. Já téma reformy považuji za jedno z nejvíce promarněných témat tohoto funkčního období. Když Juncker nadhodil pět scénářů a pak přidal i svůj šestý, tak jsem z toho měla upřímně radost. Těšila jsem se, že povedeme objektivní debatu v členských státech s občany o tom, jakou EU si představují a co jim vadí. Čekala jsem, že z té debaty pak vzejde společná myšlenka reformy smluv, protože reforma EU musí začít u smluv. Reálná debata ale nezačala ani na evropské úrovni, ani na české. Úřad vlády sice pořádal výjezdy do krajů, jejich návštěvnost a styl, jakým byly vedeny, ale nedávaly dobrý základ tomu, aby vůbec k nějaké debatě mohlo dojít. Považuji to za promarněnou příležitost, protože se ukazuje, že v čím dál více rozhodnutích narážíme na omezení, která ze smluv vyplývají. Konečně bychom měli zamést před vlastní prahem. Velmi často poučujeme státy mimo Evropskou unii o tom, co a jak mají dělat. Nám tady ale narazil ledovec do přídi lodi a my pořád ještě tancujeme na palubě. Debata o reformě bude muset stejně přijít a Evropský parlament ji může nastartovat.
Říkáte, že reforma by měla začít otevřením smluv. Najde se k takovému kroku politická vůle?
Pokud se smlouvy neotevřou, tak ještě pět let vydržíme, ale pak – děj se vůle boží. Evropská unie nemůže dál fungovat v systému, jakém funguje. Krásným, byť možná úplně banálním příkladem je stěhování ze Štrasburku do Bruselu. Omezujeme emise CO2, pořád všem tvrdíme, jak nám strašně jde o životní prostředí, a nejsme schopni vydiskutovat s Francií základní krok, že se prostě přestaneme stěhovat. Dále říkáme, že chceme, aby se Evropská unie přiblížila lidem, ale nejsme schopni udělat reálnou reformu evropské občanské iniciativy. Pokud dál budeme pouze něco tvrdit a nebudou za námi skutky, tak bych se vůbec nedivila, kdyby po dalších pěti letech k volbám nikdo nepřišel, anebo přišli pouze ti, kteří Evropskou unii rozbijí.
Evropský parlament také stále nemá legislativní iniciativu, což je obrovská ostuda. Netvrdím, že by ji měl mít každý poslanec, ale minimálně by ji mohla mít frakce nebo sdružení poslanců. Měli bychom mít i daleko větší páky na Evropskou komisi. Jsem první poslankyně, která otevřela téma palmového oleje v Evropském parlamentu. Přijali jsme k tomu zprávu o tom, že chceme zákaz přimíchávání palmového oleje do biopaliv a že chceme, aby byl dovážený palmový olej certifikovaný, abychom při jeho pěstování nezpůsobovali ještě více emisí CO2, nekšeftovali s lidskou prací apod. Komise nám do toho ale v rámci delegovaného aktu dala tolik výjimek, že Malajsie s Indonésií si budou moci palmový olej dělat klidně dál. A my v Evropském parlamentu nejsme schopni s tím nic moc udělat.
Evropský parlament by měl podle Vás mít silnější kompetence. Znamená to, že jste spokojená s jeho současnou prací?
Ne vždy, ale o tom je politika. Ne vždy může být člověk spokojený. Není jednoduché hledat konsenzus mezi 28 zeměmi. Je to velká politická škola, velké politické umění, ale z druhé strany nevidím jeden jediný důvod, proč by jediný orgán volený evropskými občany neměl mít stejnou relevanci jako nikým nevolená Evropská komise. Byť s jeho rozhodnutími nemusím souhlasit, tak radši budu nesouhlasit s rozhodnutím Evropského parlamentu, kde máme zástupce členských států, kteří si museli projít volbami, než s tím, co připraví Evropská komise. Komisi se nikdy nepovedlo donutit k tomu, aby vyslyšela názor evropských občanů. Evropská občanská iniciativa je toho krásným příkladem. Jak je možné, že posbíráte podpisy od milionu lidí ze sedmi států, a Evropská komise s tím nic neudělá?
Můžete uvést nějakou konkrétní kauzu, kdy se sesbíralo milion podpisů a Evropská komise nic neudělala?
Smlouva TTIP. Komise to odpinkla s tím, že se vlastně vůbec nemělo jednat o Evropskou občanskou iniciativu. Soud však následně rozhodl, že se o iniciativu jednat mělo. Dalším příkladem je iniciativa Right To Water, která měla zajistit občanům EU základní právo na pitnou vodu. Evropská komise se k tomu postavila ve stylu „no, dobře, budeme to řešit, tak něco připravíme“. Evropská komise si nedělá hlavu ani z Evropského parlamentu, ani z lidí a stává se z ní neskutečně byrokratický orgán, který si jede svou.
Kam jsme to došli? Strávíme hodiny a hodiny času na přípravě legislativy, debatujeme s experty a Komise to hodí do koše. Právě proto jsou lidé otrávení, proto jí nevěří a nedovedou pochopit, jak funguje.
Pořád si však dělám naději, že se to dá zvrátit, a květnové volby by mohly být zlomové. Musíme najít dostatek politiků, kteří si to uvědomí, a začnou hledat minimalistickou cestu jak z toho ven, tzn. shodnou se na minimu možného a začnou to prosazovat. Nejsem příznivcem eurofederalismu, dokonce se mu bráním. Po čtyřech letech v Evropském parlamentu, co znám mentalitu a názory kolegů z jednotlivých členských států, vím, že tohle nejde spojit, ale můžeme vytvořit hodně pozitivních a zajímavých věcí. Jednota v rozmanitosti nesmí být jednotou, kterou nám někdo bude diktovat. Musíme se od sebe vzájemně učit a diskutovat o věcech, které nám vadí.