Scházíme se v Brně, ve městě, které je zvyklé dívat se pravdě do očí. Město pracovitosti, vzdělanosti, humoru i občanské hrdosti. A právě proto je důležité, že si připomínáme 15. březen 1939 — den, kdy se naše země ocitla pod nacistickou okupací. Den, který nebyl jen politickým zvratem na mapě Evropy, ale začátkem systematického ponížení, násilí a zločinů, které zasáhly statisíce lidských životů.
Nejsme tu proto, abychom otevírali staré rány pro samotnou bolest. Jsme tu proto, abychom neztratili paměť. Protože paměť není luxus. Paměť je obrana. A město bez paměti je snadno ovladatelné — strachem, lží, pohodlnou výmluvou, že „to nějak dopadne“.
15.březen 1939 byl okamžikem, kdy se ukázalo, jak rychle se může zhroutit jistota. Jak rychle se může změnit jazyk ulic, tón úřadů, pravidla školy, práce i sousedství. Okupace nepřišla jen s uniformami a rozkazy. Přišla s novým řádem, který měl jednu hlavní ambici: rozdělit lidi na „hodné“ a „nehodné“, na ty, kteří mají právo žít důstojně, a na ty, jejichž důstojnost – a bohužel i životy –měla být vymazána.
A právě v tom je jedna z nejdůležitějších lekcí: zlo často nezačíná výstřelem. Začíná slovem. Začíná tím, že se někomu přestane říkat jménem a začne se o něm mluvit jako o problému. Začíná tím, že se z člověka udělá číslo, kategorie, hrozba. A pak už je jen krok k tomu, aby se z něj udělal cíl. A vemte si, jak se poslední roky mluví o nás – jako o dezolátech, švábech, agentech a já nevím co všechno. Jak o nás média pohrdavě psala….Ale zpět k březnovým událostem roku 1939.
Brno tehdy nebylo jen „nějaké město“. Bylo to velké, živé centrum Moravy — průmyslové, univerzitní, kulturní. Okupace zasáhla Brno tvrdě. Nejen v symbolické rovině, ale v každodennosti: v práci, ve školách, v rodinách. Lidé byli vyhazováni, sledováni, zatýkáni. Někteří byli nuceni mlčet, jiní byli nuceni mluvit — a někteří byli nuceni zmizet. A s tím přišla i další věc, o které se někdy mluví méně: přišla zkouška charakteru. Zkouška, která se neodehrává jen na bojišti, ale v kanceláři, v obchodě, na chodbě domu. Zkouška, jestli se člověk přidá k davu, nebo si uchová páteř.
Když si připomínáme 15. březen, připomínáme si také ty, kteří se okupaci postavili — ať už otevřeně, nebo potichu. Ty, kteří pomáhali pronásledovaným. Ty, kteří riskovali, že přijdou o práci, o svobodu, o rodinu. Ty, kteří se zapojili do odboje. Ty, kteří šířili zprávy, ukrývali lidi, falšovali dokumenty, nosili jídlo, předávali vzkazy.
A pak je tu moment, který do brněnské paměti patří a měli bychom si jej opakovaně připomínat: krátce po okupaci, 17. března, Brno navštívil Adolf Hitler. Doporučuji všem, kteří zvedli ruku pro podporu různých organizací, které si dali jakési „smíření“ se sudetskými Němci do jádra své činnosti, aby se podívali, jak sudeťáci vítali svého vůdce – Adolfa Hitlera. A my se jim máme omlouvat? My máme platit jejich činnost u nás? Ano, během války se vždycky dějí nepravosti, omyly i tragické a nevratné. Ale odsun německého obyvatelstva byl důsledek. Důsledek dohody vítězných mocností. A hlavně důsledek 6 let tyranie nacistického Německa, které se o sudetské Němce u nás opíralo.
Je důležité mluvit i o obětech. O lidech, kteří byli vyhnáni, vězněni, mučeni, zavražděni. O rodinách, které se rozpadly. O dětech, které dospěly příliš rychle. O těch, kteří se už nikdy nevrátili.
A teď si dovolím jednu brněnskou poznámku — okupace nebyla „správa území“. Byla to krádež státu, krádež práv a krádež budoucnosti. Proč je to důležité říkat i dnes? Protože čas má zvláštní schopnost obrušovat hrany. Protože se občas objeví pokušení relativizovat. A to vidíme aktuálně i nyní. Máme ho tady, přímo v Brně. V květnu se sem sjedou tisíce Němců. A není příhodnějšího momentu, než připomenout slova Edvarda Beneše, které pronesl v květnu 1945 právě v Brně: „Až do poslední chvíle hnal německý lid do fanatického boje a tento lid do toho boje šel. To, co se zdá neuvěřitelným a nepochopitelným, se opravdu dělo. Ten německý lid šel do krvavého vraždění jako slepý a hluchý, nevzepřel se, nezamyslil se, nezastavil se; šel a dával se tupě anebo fanaticky zabíjet a zabíjel.“
I sám Edvard Beneš ve svém projevu ke Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých už v prosinci 1945 předpokládal, že dojde k přepisování historie: „Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenávat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou se svou „očišťovací kampaní“. Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni, a mějte svá fakta, své záznamy a své vzpomínky pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938-1945 před očima, co svět v jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mauthausenu, v Ravensbrücku a v řadě jiných německých mučíren. Opakuji vám, na tuto válku se nesmí zapomenout. My Češi a Slováci, máme na to plné právo“
Dámy a pánové,
když si připomínáme okupaci, připomínáme si i to, že dějiny nejsou jen o velkých jménech a velkých datech. Jsou o rozhodnutích obyčejných lidí. O tom, jestli se někdo zastane souseda. O tom, jestli učitel ve třídě dovolí ponižování. O tom, jestli úředník podepíše nespravedlnost, protože „takové jsou předpisy“. O tom, jestli někdo využije chvíle moci k tomu, aby si vyřídil účty. Totalita totiž nestojí jen na vůdcích. Stojí i na těch, kteří jí ochotně dělají drobnou práci.
A proto je naše dnešní setkání zároveň závazkem. Závazkem, že budeme chránit důstojnost člověka. Že budeme stát na straně práva, ne na straně mainstreamu, ne na straně zájmů přepisovačů dějin, ne na straně sudeťáků.
A ještě jeden závazek si tady dnes dejme: že budeme mluvit o obětech jménem. Že je nenecháme zmizet v anonymitě. Protože anonymita je druhá smrt. A paměť je forma spravedlnosti, kterou můžeme poskytnout i těm, kteří už se sami bránit nemohou.
Uctěme dnes památku všech, kteří okupaci nepřežili. Všech, kteří trpěli, všech, kteří se postavili zlu. A vezměme si z jejich příběhů něco praktického do vlastního života: odvahu říct „ne“. Odvahu nenechat se ukolébat tím, že „to není naše věc“. Odvahu říct ne plánovanému sjezdu sudeťáků i dalších, které bezpochyby v duchu slov Edvarda Beneše zcela jistě v budoucnu budou následovat. Sudeťáci prostě v Brně ani nikde jinde neprojdou!!