Lékařská profese byla od pradávných dob výsadou i posláním. A říká se, že zdraví se penězi koupit nedá. To je určitě pravda. Přesto se zabezpečení kvalitní zdravotní péče bez peněz neobejde. Naopak. Ve společnosti, jako je ta naše, představují výdaje na základní zdravotní péči významnou část státního rozpočtu.
V období svátků a dovolených není asi nikdo rád, musí-li řešit náhlé zhoršení zdravotního stavu svého nebo svých blízkých. Přesto se takové situace bohužel stávají. Každý z nás přirozeně očekává, že mu státem financované zdravotnictví poskytne v takové chvíli základní pomoc. I úporná bolest zubů, která bezprostředně neohrožuje život, totiž dokáže člověka pořádně potrápit. Proto považuji za normální, aby pohotovostní lékařská služba byla dostupná každému člověku v České republice. Když píšu „lékařská“, mám na mysli jak praktického, tak zubního lékaře. A pod pojmem „dostupná“ si představuji vzdálenost do 10 km, nikoliv 50 a více kilometrů, jak to začíná být běžné v Plzeňském kraji.
Dalším problémem českého zdravotnictví se v poslední době stala také pohotovostní služba v lékárnách. Pokud vám lékař při akutním zhoršení zdravotního stavu vašeho dítěte předepíše antibiotika a vy následně zjistíte, že v celém městě není otevřena jediná lékárna, budete muset sednout do auta a cestovat někdy i desítky kilometrů k nejbližší otevřené lékárně. Pokud auto nevlastníte, může to pro vás být v dané chvíli problém neřešitelný.
Jak jsem uvedla v úvodu, lékařská a nakonec i lékárnická profese byly vždy považovány za poslání. Za službu lidem, kteří se ocitnou v těžké životní situaci. Věřím, že většina současných lékařů a lékárníků svoji profesi stále vnímá jako poslání a jako službu. A je také správné, aby byli za svoji službu nadstandardně finančně oceněni. Stát však nesmí rezignovat na systémové zabezpečení ekonomicky méně lukrativních lékařských a lékárenských aktivit, mezi které bohužel patří také zabezpečení všeobecně dostupné pohotovostní služby lékařů a lékárníků.