Jednání o Transatlantickém partnerství v oblasti obchodu a investic (TTIP)

Již několik měsíců úpěnlivě sleduji vývoj vyjednávání o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) a středeční výsledek hlasování mi tedy nebyl vůbec lhostejný. Na základě dostupných informací či úniků se mé obavy o budoucnost Evropy a evropských občanů stále zvětšovaly a schválený návrh mi mnoho naděje nedodal. Doufala jsem v daleko větší důraz na ochranu práv zaměstnanců, životního prostředí a zdraví. Namísto toho jsem se dočkala jen planých frází a slibů, že Evropská unie nebude snižovat svoje standardy. Většina, zdá se, věří v to, že Evropa má tak skvělé vyjednavače, že USA nám ve všem ustoupí a pro EU se tak nic nezmění, tedy až na to, že budeme mít čilejší transatlantický obchod, na kterém všichni vyděláme. Přestávám věřit soudnosti evropských zástupců a obávám se, že se ztratili ve vizích šťastné budoucnosti, kterou jim implantovaly nadnárodní korporace. S TTIP nesouhlasím nejenom jako se smlouvou obchodní, ale i jako geopolitickou, za kterou je čím dál častěji právem označována. Odmítám představu, že Evropa a USA musí ruku v ruce vytvořit ekonomického giganta, který se minimálně pokusí znovu dominovat světu a zabránit tak vzestupu Číny a další světových hráčů. TTIP je smlouva o strachu, a proto jsem hlasovala proti návrhu.