Musím se vám s něčím svěřit. Za dobu svého působení v politice jsem se zúčastnila mnoha demonstrací. Asi žádnou z nich ale neprovázelo tolik zvláštností jako tu, kterou v sobotu 7. listopadu pořádal Spolek Svatopluk na podporu změn ve fungování a financování veřejnoprávních médií. O těchto změnách ale dnes psát nechci. Stejně tak nechci rozebírat neobjektivitu, nevyváženost, nehospodárnost a další nešvary České televize, před jejímiž budovami na Kavčích horách se demonstrace konala.

Čím více se blížil den konání, tím častěji lidé na sociálních sítích vyjadřovali obavy z provokací a možného násilí. Když vidím, jak hrubnou způsoby nejen na internetu, ale i v ulicích, nedivím se jim. A to ani nepřipomínám hrůzu, která se v den demonstrace odehrála v Polsku. Přesto mě ani na okamžik nenapadlo svou slíbenou účast odvolat jako jiní. Politici by podle mě neměli o odvaze plamenně mluvit jen od řečnického pultíku ve Sněmovně nebo před televizními kamerami, ale i venku, na chodníku a na ulici. Věděla jsem, že lidé na demonstraci přijdou. Jestliže se nezaleknou oni, nesmím se zaleknout ani já.

Během demonstrace se naplno projevila i ona „pravda a láska“, kterou se ohání odpůrci nás „dezolátů“. K tradičním narušovatelům se tentokrát přidali motorkáři Havloids, které dokonce doprovázeli zaměstnanci ČT. Hlasitou produkcí a burácením nastartovaných motorek se snažili přehlušit projevy řečníků. Naštěstí marně. V tomto ohledu musím ocenit práci Policie ČR: zasáhla rychle a zajistila pořádek tak, aby řádně svolané shromáždění mohlo proběhnout. To ovšem nic nemění na tom, že mi podobné praktiky připomínají metody z předválečného Německa.

Považuji za alarmující, kam až jsou dnes ochotni zajít lidé, kteří se zaklínají demokracií, svobodou a Havlovým odkazem. Svým názorovým odpůrcům upírají právo promluvit a agresivně narušují jejich pokojná shromáždění. O tom, jak se někteří z nich vyjadřují na sociálních sítích o nás, svých spoluobčanech a sousedech, raději ani nemluvím. Naplno se to ukázalo v případě jednoho z vystupujících – pana Kaisera. Nejprve jej považovali za hrdinu, jak „vytrollil“ ty, kteří odmítají poplatky, aby poté, co zopakoval, že i on sám není s prací veřejnoprávních médií, se stal pomatencem po boku Druláka a Konečné. A tenhle názorový obrat prosím pražská kavárna stihla učinit během asi 48 hodin. Tedy ještě rychleji, než stihl převléct kabát před téměř čtyřiceti lety Petr Pavel.

Když docházejí argumenty, přichází na řadu křik, výhrůžky a snaha umlčovat. A ještě jedna otázka: informovala Česká televize o této demonstraci ve stejném rozsahu jako o těch na podporu zachování povinných poplatků? Nabídla divákům přenos projevů či rozhovory s účastníky? Nic z toho se nestalo. Pak se nelze divit, že lidé už takovou televizi platit nechtějí.