Jakmile slyším datum „15. březen 1939“, vybaví se mi známý snímek: Vozidlo se dvěma příslušníky wehrmachtu projíždí kolem kordonu pražských policistů, za nimiž se tísní lidé přihlížející příjezdu okupační armády do Prahy; z jejich obličejů lze číst údiv, smutek, ohromení, strach, nenávist… ale i odhodlání bojovat, které symbolizuje zaťatá pěst jednoho z mužů. 15. březen 1939 a vše, co následovalo, je nejtemnější kapitolou československých dějin, a i po 80 letech jsou jeho strašlivé následky patrné ve ztrátách statisíců českých, slovenských, židovských a romských rodin. Barbarství okupační moci pro nás znamenalo 360 tisíc obětí – byli to mrtví, zavraždění, popravení a nezvěstní z věznic, káznic, koncentračních táborů a transportů smrti, ale i padlí bojovníci domácího a zahraničního odboje, byly to desítky zničených a vypálených obcí. Okupace přinesla vykradení státu, uloupení československého státního pokladu, germanizaci, zavření vysokých škol, nucené nasazení mládeže do továren a na práci pro válečné dobrodružství třetí říše. To vše zahájil 15. březen 1939 a ukončil až 9. květen 1945.
Dodnes tisíce pozůstalých v České republice uctívají své padlé a zavražděné z této nelidské éry, která se dnes stále více zapomíná, nebo účelově zamlžuje, přepisuje a znevažuje antifašistický boj. K hanbě dnešních časů patří všichni ti, kdož vyprávějí goebbelsovské zkazky o tom, jaký ten protektorát vlastně byl „dobrodiním“, a jak Češi „žili v závětří války“. To mohou tvrdit jen naprostí ignoranti dějin, anebo nepřátelé republiky a obhájci sudetských zločinců, kteří lvím podílem přispěli ke zničení republiky a nastolení nacistického režimu, který měl vyústit v likvidaci českého národa.
Je třeba vytrvale a neúprosně vystupovat proti zamlžování a účelovému zkreslování historie, požadovat, aby se opět na školách všech typů začaly učit pravdivé dějiny období druhé světové války a vzdala se čest všem padlým za osvobození republiky, bez ohledu na jejich politické přesvědčení, sociální postavení, národnost, bez ohledu zda bojovali doma či v zahraničí, na východě či na západě. Odboj byl jen jeden a jeho cílem byla obnova svobodné předmnichovské Československé republiky. S ohledem na historická fakta také nemůžeme připustit, aby se zamlčovala rozhodující úloha Rudé armády při osvobození Československa a tolerovalo se hanobení či likvidace pomníků padlým rudoarmějcům. Je třeba chránit místa, která připomínají perzekuci našich občanů za okupace, protože časem by se mohlo zapomenout. Místa zkropená krví, jako byly Lidice, Ležáky, Javoříčko, Ploština, Svatobořice, Zámeček v Padubicích, Kounicovy koleje v Brně a Petschkův palác v Praze, nám musí připomínat naše předky, kteří zemřeli, aby národ žil. Jejich památku uctíme i požadováním pravdivého výkladu dějin – ten není jen úkolem historiků a historických pracovišť, ale padá na sdělovací prostředky, školy i politické strany – není možné dávat prostor lhářům o sudetské otázce, o protektorátu, o československém odboji a o zločinech nacistické třetí říše. V povědomí našich dětí a vnuků musí být uchována úcta k těm, kteří se zasloužili o samotnou existenci českého národa, ale i hrdost a čest, která nedovolí, aby kdokoliv zneuctil památku našich statečných předků.