Vzhledem k tomu, že velmi soucítím s uprchlíky mířícími k evropským břehům, není mi zcela příjemná optika, ke které se mnozí uchylují, a to vnímat uprchlíky primárně jako ohrožení naší bezpečnosti. Těžko si asi z dnešní Evropy dokážeme představit situaci, kdy se nejistý osud na moři jeví jako lepší alternativa, než zůstat ve své domovině. To, že dokáží riskovat nejen svoje životy, ale životy celé rodiny a vydají se všanc podnikavým pašerákům, svědčí o hlubokém utrpení, kterému jsou ve svém regionu vystaveni. Tito uprchlíci pocházejí z destabilizovaných zemí a my si musíme uvědomit, že za jejich situaci neseme svůj díl odpovědnosti, viz válka v Libyi. Preferuji tedy vnímat tuto problematiku lidsky a v souvislostech.
To ovšem na druhou stranu neznamená, že souhlasím, aby Komise zavedla závazné kvóty k rozdělování žadatelů o azyl mezi všechny členské státy. V tom se ztotožňuji s pozicí české vlády, která se domnívá, že by toto mělo zůstat suverénním právem každé země. Český stát ví, kde jsou jeho limity a co může pro uklidnění dané situace dělat a neměl by být do ničeho nucen. Společný návrh usnesení však jinak obsahoval body, se kterými se ztotožňuji, a proto jsem se rozhodla zdržet.