Bylo mi ctí se dnes zúčastnit otevření pražské pobočky Nadace Rosy Luxemburgové, která byla významná představitelka evropského socialistického a komunistického hnutí. Nadace v ČR působí několik let skrze své partnery a podařilo se jí položit základy pro vzájemnou komunikaci, dialog a programovou debatu na té části levice, která stála sice blízko levicových politických stran, ale ne vždy se s nimi ztotožňovala. Právě v dialogu, vzájemném posilování a pomoci, bez toho, aniž by byla omezena nezávislost jednotlivých aktérů, vidím jeden z hlavních přínosů působení Nadace u nás a těším se na spolupráci nad konkrétními tématy i projekty.
Můj projev:
Dobrý večer,
Milí soudruhu Gysi, milý soudruhu Ramelowe, milá paní ředitelko Gwiazdecka,
Vážení a milí soudruzi a soudružky, milí hosté,
jsem velice ráda, že vás mohu oslovit při příležitosti slavnostního otevření kanceláře Nadace Rosy Luxemburgové v Praze. Jsem zde jako zástupkyně strany, která je jednou z mála ve Střední a Východní Evropě, která se hlásí k radikální levici a zároveň zůstává relevantní politickou silou. Tím se nechci chlubit. Naopak, jde v našem regionu spíše o výjimku a o to větší máme odpovědnost za to, že se KSČM nejen na politické scéně udrží, ale že se také pokusí svou pozici posílit – jakkoli to za dnešní situace tak nevypadá. Proto vítám otevření kanceláře Nadace tady v Praze.
Začátek jejího působení se ale nedatuje k dnešnímu dni. Jak už bylo řečeno, Nadace zde působí několik let skrze své partnery a podařilo se jí položit základy pro vzájemnou komunikaci, dialog a programovou debatu na té části levice, která stála sice blízko levicových politických stran, ale ne vždy se s nimi ztotožňovala.
Právě v dialogu, vzájemném posilování a pomoci, bez toho, aniž by byla omezena nezávislost jednotlivých aktérů, vidím jeden z hlavních přínosů působení Nadace. Jako europoslankyně jsem viděla, jak RLS společně s naší politickou frakcí GUE/NGL výrazně přispěla k tomu, že se před evropskou veřejnost dostalo téma mezinárodního obchodu, tehdy symbolizované smlouvami TTIP a CETA. Byl to právě tlak občanské veřejnosti, který Nadace podporovala, který nakonec donutil obsah smluv zveřejnit a významně tak zkomplikovat situaci těm, kteří chtěli vše dojednat za zavřenými dveřmi. Od té doby je obchodní politika pod drobnohledem evropské veřejnosti, a to díky také velkému úsilí a finanční podpoře vzdělávacích a informačních akcí, které se po celé Evropě díky Nadaci uskutečnily. Na nich vzniklo a několik let působilo skutečné evropské hnutí.
V České republice považuji za důležitý i druhý prvek práce, který Nadace a její partneři dělají: je to programová, nebo chcete-li ideová práce. Levice jako celek utrpěla řadu porážek. Kapitalismus jako by měl vždy navrch a vždy nás svou neosobní přímostí a chladným kalkulem porážel. Americký filosof a literární kritik Fredric Jameson napsal, že dnes je snadnější představit si konec světa než konec kapitalismu. Celý způsob, jak svět funguje, jako kdyby byl jediný možný. Jenže, jak správně zdůrazňovala Rosa Luxemburgová, je součástí historického materialismu také přesvědčení, že tato dravost a přirozenost kapitalismu vytváří také předpoklady, pro jeho překonání – a to nutně a nevyhnutelně. Samozřejmě, ten systém nezmizí sám, musíme se o antikapitalistickou alternativu zasadit. Nicméně z tohoto pohledu je politika levice politikou naděje – naděje v to, že svět může být postaven na spravedlnosti a rovnosti, že můžeme mít svět bez rasismu, sexismu a všech dalších forem útlaku, a zejména, že můžeme mít svět bez vykořisťování a námezdní práce.
Ona ideová práce, kterou jsem zmínila, je právě to, co nás může k takovému světu přiblížit. Já jsem politička, která se často setkává s nutností mít konkrétní odpovědi na otázky každodenního fungování společnosti. Bez ideového zázemí, bez ideové debaty, bez propracování systémových alternativ, se takové konkrétní odpovědi hledají těžko.
Levice potřebuje mluvit znovu o velkých věcech a zároveň přicházet z odpověďmi na konkrétní problémy. Vezměte si takové dva příklady. Na jedno straně potřebujeme nutně koncepční představu o tom, jak bude tak průmyslová země jako je ČR reagovat na digitalizaci, robotizaci a automatizaci práce. Taková analýza samozřejmě musí vycházet ze rozložení třídních sil ve společnosti a bude se v každém případě stavět za to, aby nové technologie znamenaly více volného času a více peněz pro pracující – a nikoli, jak to navrhuje Světová banka, liberalizaci zákoníku práce a snadnější propouštění. No a druhý příklad je zase něco konkrétního, např. že potřebujeme zapojit lidi bez domova do formování sociální politiky v oblasti bezdomovectví. Nemůžeme mít starý paternalistický přístup. Lidé musí mít reálnou možnost se zapojit do formování politik, které se jich týkají.
Pro mnohé naše partnery na západě je téměř neuchopitelné, jak vypadá a jak působí fenomén zvaný antikomunismus. Ano, všichni známe západní antikomunismus z doby studené války. Jenže ten středo a vychodoevropský je jiný. Je mnohem hlouběji prosáknutý do společnosti a zabraňuje tomu, aby se některé otázky vůbec pokládaly. Víte, když správně položíte otázku, tak už máte polovinu odpovědi. Levice zde tedy musí začínat téměř od píky, znovu si získávat společenskou důvěru, vyrovnat se s vlastními chybami, a to mluvím zejména o své straně, a v každodenní práci dokázat, že je schopná přispět k oné vytoužené změně.
A zde je funkce ideové a vzdělávací práce nezastupitelná. Vidím na levici mnoho velice talentovaných a schopných lidí. Vidím zde také mnoho lidí s obrovským nasazením – často jim ale chybí orientace v tom, co dnes u nás doma i ve světě děje. A není se pak čemu divit, když se tito lidé snaží pojmenovávat problémy a jednat na základě toho, co mají k dispozici. To jsou často jen zastaralé interpretace světových i domácích událostí, používají se příměry, které možná měly svoje oprávnění v první polovině 20. století, ale dnes už působí archaicky nebo rovnou směšně.
Letošní rok si připomínáme 50 let od revolučního roku 1968 a od Pražského jara. Duchem pražského jara byly dva motivy. Tím prvním byl motiv demokratizační. Josef Smrkovský, zvolený v dubnu 1968 předsedou Národního shromáždění, v svém projevu mluvil o právu shromažďovacím, právu na informace, právu sdružovat se atd. Demokracie a socialismus se měly organicky doplňovat a každému, kdo stojí na půdě socialismu měl být garantován plný rozsah demokratických práv jako na Západě.
Jenže existoval druhý i druhý motiv. Tím byl motiv modernizační, pokrokový, chcete-li. Tento rozměr ale levice do značné míry ztrácela, až jej úplně ztratila. Zůstala pak už jen obrana minulých vítězství a s tím nutně spjatý konzervativismus. Při vzpomínce na Pražské jaro tak chci zdůraznit, že právě idea pokroku, toho, že svět může vypadat jinak a lépe, že je možné překonat omezení, které nám současný společenský systém klade, ať už je to v otázkách sociálních, nebo kulturních či vědecko-technických, je možné.
Doufám, že spolupráce mezi naší stranou, Nadací a jejími partnery bude plodné a půjde tímto směrem. Já osobně a věřím, že i ostatní členové KSČM jsme k tomu připraveni. Už teď se těším.