Svátek práce je pro mě vždy velmi významným dnem, během kterého přemítám nad současnou situací.
Popravdě mám dost toho, že se se desetitisíce českých rodin bojí o finanční stabilitu rodiny (či bojují se zadlužením), mladé páry neví, jestli si budou moct dovolit vlastní rodinu, mladé rodiny s dětmi neví, jestli si budou někdy moct dovolit vlastní bydlení, pracovníci mají platy, které připomínají spíše almužnu, se bojí o výši svého důchodu a důchodci živoří. Stát naříká na nedostatek financí a pak se dívá na druhou stranu, když profit za poctivou českou práci odchází do zahraničí, nebo rovnou do daňových rájů. Ten samý stát co není schopen zajistit důstojnou mzdu učitelům a zdravotním sestrám, pak odevzdává miliardy hamižným církvím. Stát musí fungovat pro všechny a ne pro jedno vyvolené a zhýčkané procento. Co třeba namísto hořekování, že populace stárne, podporovat mladé rodiny? Co třeba mluvit o průmyslové revoluci 4.0 již dnes, abychom zítra neměli statisíce nezaměstnaných? Co se otevřeně bavit o možných alternativách? Dnešní den je o boji za spravedlivější svět. Bojovat však za něj musíme po celý rok. K tomu je zapotřebí píle a odvahy, kterou nám tímto v tento významný den přeji.