U malé obce Dětřichov nedaleko Moravské Třebové zřídili nacisté „porodnici“ pro ženy, které odvekli z okupovaných území Polska a Sovětského svazu, aby otročily pro Říši. Ve skutečnosti to byl koncentrák, kde tajně zabíjeli děti.
Dnes už nic nepřipomíná hrůzy, které ve zdejším koncentračním táboře prožívaly stovky maminek. Místo je hustě zarostlé lesem, ve kterém stěží najdeme několik zbytků táborových budov. Události připomíná jen žulová deska, umístěná na kraji lesa. U ní se každý rok, 7. května navečer, schází lidé z obce a okolí, aby uctili památku obětí tábora.
Můj projev:
Vážení přátelé,
sešli jsme se na místě, s nímž je spojeno tolik bolesti, hořkosti a smutku, abychom uctili památku zdejších obětí – podle dochovaných pramenů zde zemřelo 206 dětí, ale není vyloučeno, že jejich počet byl vyšší. Některé ze zde narozených dětí přežily – možná, že zítra oslaví své 74. narozeniny chlapeček, který se narodil Josefině Supraněnkové 8. května 1945. V Evropě to byl poslední den války, jejíž bojiště zachvátila tři čtvrtiny světa a vyžádala si desítky milionů lidských životů. Mezi nimi i 496 000 Čechů a Slováků, kteří byli zavražděni nebo umučeni nacisty, ale také ti, kteří padli v boji za naši svobodu na válečných frontách jako příslušníci československých zahraničních armád i v domácím odboji. Za svobodu Československé republiky a samotnou existenci našeho národa položili své životy především příslušníci Rudé armády. Na našem území je pohřbeno 139 918 rudoarmějců – oni padli, abychom my mohli žít.
Dnes jsou však mnohdy zpochybňovány výsledky druhé světové války, jsme svědky záměrného opomíjení a znevažování rozhodujícího podílu Rudé armády na osvobození Československa, na kterém se v západních Čechách podílela i spojenecká americká armáda – její ztráty činily 116 mrtvých. Při osvobozování Československa padlo kolem 60 tisíc příslušníků rumunské armády, která bojovala v rámci 2. ukrajinského frontu. V řadách 4. ukrajinského frontu bojovali příslušníci 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu pod velením generála Ludvíka Svobody, jehož odkaz je třeba si stále připomínat: „Nikdy nezapomeňte, jak lehce jsme svobodu ztratili a jak těžce a za cenu velikého úsilí a velikých obětí našeho a zejména sovětského lidu jsme ji dobývali zpět!“
Poctiví občané České republiky nikdy nezapomenou a budou vždy ctít vlastní hrdiny protifašistického odporu. Porážka nacistického Německa zabránila úplné likvidaci našeho národa. Naší povinností je chránit památku příslušníků odboje domácího i zahraničního, protože díky jim na konci druhé světové války stál náš národ na straně vítězných mocností, které zachránily lidstvo před nacistickou záhubou. Naší povinností je vychovávat své děti jako hrdé vlastence, kteří budou uchovávat paměť lidu, paměť národa. Ta je nezničitelná a není ohraničená jen bezprostředními zkušenostmi současníků. Dědí se z pokolení na pokolení, je obsažena v národních dějinách. Tím spíše čerpáme poznání, morální sílu pro dnešek z toho, co lidé prožili v minulém dvacátém století. Z našeho poznání dějin, hodnocení příčin, průběhu a výsledků jednotlivých událostí vyrůstá i vztah k současnosti, poměr k vlasti a jejím přátelům, národní hrdost i pocit sounáležitosti se všemi pokrokovými silami ve světě. Naše děti jsou naše budoucnost, proto jim je třeba minulost našeho národa stále pravdivě připomínat. Protože národ, který na svoji minulost zapomene, ji musí prožít znovu. Děkuji vám, že vy jste nezapomněli.
