Že by strach?

Dne 11. 2. 2015 jsme v Evropském parlamentu hlasovali o společném návrhu usnesení o zprávě Senátu USA o mučení ze strany CIA. Jednalo se o návrh z dílny GUE/NGL, Skupiny progresivních socialistů a demokratů (ČSSD), Aliance liberálů a demokratů (ANO), Zelených a Evropy svobody a přímé demokracie (Svobodní). Návrh společného usnesení obsahoval velmi důležité a dobré body. Neříkám to jako členka politické frakce, která návrh spoluvytvářela, ale jako osoba, které má úctu k lidským právům a nepovažuje přihlížení jejich porušování za rozumnou politiku. Usnesení například upozorňovalo na fakt, že „násilné metody používané CIA nevedly k získání zpravodajských informací, které by zabránily dalším teroristickým útokům“ a že „klima beztrestnosti týkající se programu CIA umožnilo další porušování základních práv, jak to následně dokázaly programy pro masové sledování Národní bezpečnostní agentury USA a tajných služeb různých členských států EU“. Pozice Evropského parlamentu k tajnému zadržování a mimořádnému vydávání osob ze strany CIA je dlouhodobě konzistentní. Staví se za lidská práva proti únosům, nelegálnímu tajnému zadržování a mučení sob, u kterých si velmi často nejsou ani jistí, zda jsou viníky. Americká garnitura se po 11. září 2001 pod záštitou tzv. války s terorem rozhodla odsunout na vedlejší kolej právo na svobodu, spravedlivý proces a rovněž presumpci neviny, aby se namísto těchto těžce vydobytých práv zhmotnilo Guantanamo Bay. Místo, ve kterém žádná práva neplatí a věznění tráví roky v právním vakuu, ze kterého není úniku. Z mnoha obdivované země svobody se stala země, která objevuje praktiky španělské inkvizice a naučila nás pojmu waterboarding. Tyto praktiky, nehodné 21. století, importovala americká zpravodajská služba i do Evropy. Evropský parlament proto několikrát žádal o vyšetřování a informace mimo jiné i o tom, kde se na evropském území nacházely tajné věznice. Čas utíká a Evropský parlament zůstává ignorován. Z důvodů výše uvedených jsem upřímně zklamána, že návrh společné rezoluce nedostal takovou podporu, jakou by si podle mého zasloužil, a prošel jen velmi těsně. Nezbývá, než doufat, že naše ochota prosazovat lidská práva neustoupila snaze obchodovat a že se Evropský parlament nenechá nadále ignorovat. Poněkud mě zarazil přístup české delegace v Evropském parlamentu k celé zprávě. Z českých europoslanců podpořili usnesení poslanci zvolení za KSČM a ČSSD. Všichni čeští poslanci zvolení za ANO se zdrželi, a to i přesto, že jejich vlastní frakce usnesení spoluvytvářela. V podobné pozici se nacházel i Petr Mach, jehož frakce byla rovněž spolutvůrcem usnesení, avšak nakonec svým poslancům navrhla, aby se zdrželi. Petr Mach však nakonec hlasoval proti usnesení a rebelovat proti vlastní frakci. Čeští poslanci z ODS, TOP 09 a KDU-ČSL hlasovali podle svých frakcí proti návrhu usnesení. Jedinou výjimkou byl Jaromír Štětina, který hlasoval pro. Nechci naznačovat, že je povinností europoslance hlasovat podle své frakce. Domnívám se však, že přihlížet porušování lidských práv americkou zpravodajskou službou je chybné, ať už k tomu dochází v Evropě, Asii či na Guantanamo Bay. Proto jsem svými českými kolegy zaskočena a jsem velmi zvědavá, jak budou tento svůj postoj vysvětlovat české veřejnosti, která je do jejich pozic zvolila.