Česká policie denně řeší v průměru dva případy týrání lidí ve společné domácnosti, 54 procent žen se během svého života setkalo se sexuálním násilím nebo obtěžováním… a 10 procent (!) žen zažilo znásilnění. Čísla, která mnohým z těchto obětí mění život v peklo, zkušenosti, které jsou jim noční můrou, z níž se nikdy neprobudí. A to mluvíme o číslech, která jsou oficiální, neoficiální budou samozřejmě vypadat jinak.
Dnes je Mezinárodní den proti násilí na ženách. Ten by měl upozornit na to, o jak vážný problém i u nás jde. Dnešek tedy berme jako memento, zítřek, pozítřek a zbytek roku jako dny, kdy je třeba s tímto problémem bojovat.
Nedávno jsem se dočetla, že v České republice v současnosti neexistuje žádná služba specializovaná výhradně na oběti sexuálního násilí a existuje pouze pět pobytových sociálních služeb specializovaných na pomoc obětem domácího násilí. Jde o 90 lůžek, tedy přibližně 30 rodinných míst pro oběti domácího násilí. To vzhledem k číslům, která uvádím, není moc. V této souvislosti jsem tedy uvítala zprávu z počátku tohoto týdne, že vzniklo pět nových center pro oběti.
Mluvíme o následcích, bavme se ale i o původu tohoto fenoménu, jinak problém nemůžeme skutečně minimalizovat. Významnou příčinou vedle špatné výchovy či osobnostní charakteristiky agresora je sociální situace vyvolávající stres. Řeč je o sociálním prostředí a třeba momentální tíživé životní situaci, kterou způsobuje nezaměstnanost či třeba finanční problémy, exekuce… Je ale jasné, že při tvrdě pravicové orientaci současné Sněmovny a Senátu se neblýská na lepší časy, situace pro pracující, seniory či mladé rodiny se bude spíše zhoršovat.
Domácí násilí narostlo také během současné pandemie a s ní souvisejících lockdownů. I to je třeba brát v potaz.
Ta čísla a procenta hovoří jasně a nedovolí diskusi, jestli je domácí násilí a obtěžování v Česku problém a jak vážný, ale co s ním. Vedle pomoci obětem soustřeďme pozornost na příčiny. Ty z velké části hledejme v sociálně nespravedlivé společnosti, na ni poukazujme a s ní bojujme.