Paní předsedající, s velkou radostí jsem včera poslouchala projev Martina Schulze. Rozuměla jsem mu tak, že Německo potřebovalo více jak 70 let, aby se vyrovnalo se svou tragickou minulostí.
Dnes projednáváme rezoluci o republice Ázerbájdžán, ve které nutíme suverénní stát, aby se za dobu dvou až tří let přizpůsobil od svých kořenů našemu pojetí demokracie. V této souvislosti nemohu a nebudu souhlasit s jakýmkoliv předběžným rozhodnutím, které by mělo posloužit k tomuto cíli. Suverénní stát Ázerbájdžán má právo, aby soudní a výkonná moc měla dostatek času vyšetřit případy porušování lidských práv, ale bez vnějšího tlaku a politických prohlášení Evropské unie. Neobjektivní hodnocení těchto případů nejen v Ázerbájdžánu jsou kontraproduktivní a jsou v přímém rozporu s duchem spolupráce, kterou propaguje Evropský parlament.
Moje poznání Ázerbájdžánu je, že vykazuje více než značnou míru odhodlání a snahy uvést své vnitrostátní právní předpisy do souladu s mezinárodním právem. Jsme povinni kritizovat, ale zároveň respektovat historicko-kulturní souvislosti konkrétních zemí a vést s nimi dialog, a spolupracovat nejen v rámci Benátského komise. Jsem hluboce přesvědčena, že expertní posouzení o souladu vnitrostátních zákonů se skutečnou obhajobou lidských práv je věcí například Benátské komise, ale nikoliv politických deklarací Evropského parlamentu. Chceme-li pomoci Ázerbájdžánu, pomáhejme s reformami, ne s destrukcí.